Neděle 1. října 2006
- česká zástupkyně půjčovny aut nám nebyla ochotna do
auta nalít dalších pár litrů se slovy, že žádný už
nemá. Tak jsme si dali automobilový oddech s tím, že večer
ukecáme druhou půjčovnu
- otec šel tím pádem na pláž v Agios Nikitas a já vyrazil
na kole do hor. Cíl: vyjet na nejvyšší kopce ostrova
- opět jsem stoupal k vesničce Drimónas, bohužel vlastními
silami. Což znamenalo překonat zhruba 9 kilometrů ostrého
stoupání hned po ránu. Cesta ubíhala
pomalu a tak jsem fotografoval zajímavosti podél
cesty a výhledy na moře
- na křižovatce v Drimónas jsem přišel na to, proč jsme
poprvé nenašli směr Kária. Holt cedule v Řecku
je potřeba více studovat
- v Drimónas znamená být již na horním věnci silnic.
Cesta se pak příjemně vlní, dolů-nahoru. Podél cest
jsem fotografoval zvláštní titěrné kapličky, některé
byly bohaté, některé velmi chudé
- v Kárii bylo vše stejné jako den předtím. Dědkové
opět u svých stolů. Byly už dvě hodiny odpoledne a nabídka
jídel nebyla veliká, ale zato aspoň zajímavá: sardinky
s bramborem. A samozřejmě k tomu obvyklý bezvadný
toast!
- když jsem se zvedl od stolu, byly tři hodiny odpoledne a
na slunci bylo pěkné vedro. Chvíli jsem váhal. zda-li na
vrchol? A pak jsem si řekl: Nebuď srab, dostaneš se tam
i s dámským kolem
- opět mne čekalo minimálně 10 kilometrů pomalého
stoupání. Cesta naštěstí vedla již podél vinic, a tak
jsem baštil révu, která mi olepila ruce a pusu. Cestou
jsem pokračoval ve fotografování kapliček
- Kária mizela kdesi dole a na vrchol bylo stále
daleko. Po hodině stoupání se konečně objevila cedule,
která zakazoval a nejenom čmárat po všech cedulích, ale
také fotografovat. Byl jsem ve vojenské zóně. Nade mnou se tyčil vrchol
Mégha Óros
(1033 m) s jakousi astronomickou stanicí. Silnička k němu vedoucí
byla zahrazena závorou. Možná kvůli autům, ale ani já
tam nejel. Fotografovat jsem musel zpoza z rohů. Co kdyby na mě
dalekohledem koukal řecký voják? Nebylo to pravděpodobné,
ale co kdyby?
 cesta vedla nyní po náhorní plošině, minul jsem obývaná
kasárna, měsíční krajinu, která asi sloužila k
bojovým manévrům, na obzoru se objevily další radiolokátory.
A na horizontu ještě vyšší vrcholky Lefkady. Mohl jsem
vyjet ještě na blízký vrcholek Profitis Ilias (1037 m) s
kapličkou, ale vykašlal jsem se na to- hlavně jsem se ale rozhodnul ke vzdáleným nejvyšším
vrcholkům ostrova přesahujícím 1100 metrů již nejet.
Byly čtyři hodiny a přede mnou ještě minimálně 40 kilometrů
- sjel jsem tedy do vesničky Engklouvi a
dál fotografoval výhledy na ostrovy, zálivy a vesničky
v okolí Nidri. A opět baštil cestou dolů víno
- v Engklouvi jsem se nepustil silničkou přímo k moři,
leč jel jsem širokou asfaltkou na úbočí hory Profitis
Ilias, která mne zavedla až téměř zpátky ke Kárii.
Pak jsem to vzal přes vesničku Plátistomi s cílem sjet u moře
u Perighiálie. Dokonalé výhledy pokračovaly
- z Perighiáli vedla do Lefkady nekonečná cesta po hlavní
silnici. Pěkně mě otravovala, v té době jsem začal mít
již problémy s mužským zadkem na dámském sedle
- v Lefkadě jsem okouknul marinu, koupil si kolu, protože
bylo vedro. Bylo zhruba pět hodin. A pokračoval podél moře
k mlýnům na pláži u Frini. Pláž byla prázdná
- čekalo mne poslední stoupání, k vesničce Tsoukaládhes.
To už jsem absolvoval, když jsem si půjčil kolo. Věděl jsem,
že mne čeká 6 kilometrů dlouhého stoupání,
prudký sjezd k moři a dva kilometry na pobřeží až do
Agios Nikitas. Zadek se dřel jako čert. Možná že jsem si
neměl brát své nové skvělé kalhoty?
- když jsem mazal podél pláže Pefkoulia, bylo
mi už hej. Trápení se sedlem pomalu končilo. Bylo zhruba k sedmé
a konečně ideální podmínky
pro jízdu na kole. Já ale s odřeným zadkem končil
- otec už byl doma, v této pozdní době bylo pro něj pláži
již na župan, navíc pláž v Agios Nikitas v takto pozdním
čase léta byla již ve stínu
- večer jsme šli na večeři, kdy jsem poprvé ozkoušel v
Řecku jehněčí. Nebylo špatné, což se týká i místního
piva Amstel (bůhví, kdo to tu vyrábí), ale vesnička
byla náhle zamořena komáry a boj s nimi nás provázel všechny
další dny
|
|