-
i když svátek všech svatých byl i tento den, nebyl už státní
svátek a zjistili jsme si, že Vatikánská muzea jsou otevřená.
A tak jsme již podruhé sjeli metrem na stanici Ottaviano, ale
tentokráte byl zase balík před muzeem. Nic, jdeme do chrámu sv.
Petra! I zde stála kolem poloviny
náměstí fronta, ale velmi rychle a disciplinovaně
postupovala
-
k prohlídce chrámu: máma byla spokojená, že viděla
Pietu, polovina chrámu byla uzavřená kvůli probíhající
bohoslužbě, takže jsme v chrámu nebyli nijak moc dlouho
-
dalším naším cílem bylo náměstí Popolo. Schylovalo se
k dešti. Holky uvítali, že půjdeme čvrtí Tratti po třídě Col di
Rienzo,
kde jsou obchody, aby se mohly podívat po botách. Natrefili
jsme také na tržnici, kde si máma vyhlédla Gorgonzolu Dolce.
Před mostem Margherita jsme zapadli do luxusní cukrárny, protože začala
padat voda. Holky si hned daly šampus, takže návštěva se
značně prodražila. Ale proč ne. Nebylo kam spěchat. Minulé
dva krásné dny jsme prošli kdeco a tak už nám zbývalo
vyzobat pár rozinek. Obchody se dokonce staly vítanou záminkou
památky trochu pominout
v drobných kapičkách - samozřejmě bez deštníků - které
jsme nechali doma, jsme si prohlédli Piazza
di Popolo, kostel už ne, protože
byl z neznámých důvodů zavřený. Prošli branou Popolo a od
stanice metra Flaminio zamířili do parku
Borghese
-
holky se chtěly stáčet doprava, zatímco já je kočíroval
doleva. Nevěřili mi, že jdeme správně. A to jsme nešli,
jak jsem zjistil večerním studiem plánů a průvodce.
Kdybychom totiž šli, museli bychom se stáčet ještě více
doleva, než jsem si myslel já sám. Kde byl zakopaný pes? V
parku Borghese jsou dva domy Borgiů, které jsme nerozečetli.
Villa Borghese a Galeria Borghese. Sbírky tohoto starého rodu
totiž nejsou ve vile. Malér to nebyl, protože nakonec jsme nešli
ani do Galerie Borghese.
Procházka rozsáhlým parkem až ke galerii nám bohatě stačila.
Byla to procházka mezi kapičkami deště. Chůzi nebránila
-
do "města" Říma jsme se vrátili bránou
Pinciana,
součástí starého římského opevnění města. Naše kroky
vedly bohatou čtvrtí Via Veneto mezi činžovními domy a
vilami boháčů. Zapadli jsme do jednoho bistra, aby si ženská
část odpočinula. A samozřejmě máma si mohla dát jedno z
mnoha expres. Tou dobou pršelo hodně
-
déšť naše další kroky také zastavil. Při překonávání
část města kolem stanice metra Barberini jsme se dokonce
museli načas před deštěm schovat. Lída dokonce uklouzla na
asfaltu. Naštěstí to nemělo na její zraněné rameno žádný
vážný dopad
-
při průchodu bombastickým náměstím
Piazza
della Republica nás chránila
kolonáda. Pak už šlo jenom o to bez ztráty kytičky dosáhnout
nádraží a po jezdících chodnících sjet "domů"
-
návštěva našeho ubytovacího zařízení byla více než
nutná. Byli jsme promočeni. Následovala tudíž výměna ošacení
i bot. A razili jsme znovu ven. Čekala nás večeře
-
bohužel mezi sedmou a osmou večerní už lilo jako z konve.
Čekali jsme v průjezdu domu a já navrhoval návrat do pokoje
a čekání. Vždyť v Itálii se jí pozdě. Leč vrhli jsme se
do vody. Tentokráte již s deštníky. Ty bohužel nechránily
díry v chodnících plných vody. Bylo jasné, že čím dříve
někam zapadneme, tím lépe. první hospodu jsme ještě
minuli, protože byla prázdná. Pak jsme ovšem narazili na Trattorii da Giovanni
a bylo vše jasné. Působila velmi domáckým dojmem a byl v ní
volný poslední stolek. Protentokráte jsme na sezení venku
nelpěli
-
návštěva a večeře hospůdky byla přesně to pravé, o čem
každý návštěvník (nebo aspoň většina sní). Domácí
prostředí a správný hostitel. S hosty žertoval, mnozí byli
samozřejmě místní. Vedle nás seděli dva starší Němci,
kteří jezdí do Říma již aspoň deset let a do této
restaurace pravidelně chodí. Na druhé straně seděli dva
Italové, kteří si s námi vyměňovali dojmy z koření, které
si dávali na pizzu. Máma si dala rybu, já s Lídou na půl
cozze (mušle) a jehněčí. Ne že by kuchyně byla skvostná,
ale při slušném jídle o to tolik ani nejde. Atmosféra byla
výtečná, takže jsme nezůstali pouze u jedné láhve vína
-
všechno však jednou musí skončit, pokud bychom nechtěli
skončit sami špatně a tak jsme se vydali provětrat nočním
Římem, samozřejmě pouze v blízkém okolí nádraží. Déšť
se totiž umírnil
-
prohlédli jsme si nesmírně
rozsáhlé, byť nenápadné Diokleciánovy
lázně, ještě jednou prošli náměstím della Republica,
prošli nádražím a jeli po chodnících tak dlouho, až jsme
naši ulici přejeli a museli se vracet
|