-
poslední den naší návštěvy
Říma jsme už neměli příliš velké ambice něco vidět.
Sice nám unikaly Caracallovy lázně, celé okolí náměstí
Piazza San Giovanni in Lateráno, popř. kostel San Clemente. Naše
ochota absolvovat další štreky byla nízká. Jasné však
bylo jedno: poslední patří Vatikánským
muzeím
-
třetí a poslední pokus byl úspěšný. Fronta sice před
vchodem byla, ale malá. To bylo klamné do té míry, protože
vevnitř bylo dost nacpáno. Máma však snila o návštěvě
Raffaelových síní, takže jsme vyrazili. Nejdříve egyptské
sbírky, po nich řecké a římské, v chodbách tapisérii a
mapy. A pak už to začalo, komnaty Borgiů, síně Raffaelovy
(což jsme nějak myšlenkově minuli), galerie moderního sakrálního
umění a nakonec samozřejmě Sixtinská kaple. Její návštěva
je komplikovaná. Návštěvníci jsou stále upozorňováni,
aby ztichli, a hlídání, aby nefotografovali. To je zakázáno
-
snažil jsme se jako ostatní číst tiše z průvodce a díky
tomu s ostatními vlastně hlučel. Nakonec jsme si tajně i
strop s vyhnáním z ráje vyfotografoval. Na ostření jsme však
mohl zapomenout
-
no a pak zase dalšími chodbami zpátky mezi novějšími památkami
připomínajícími, že jsme v muzeu katolické církve. Těsně
před východem jsme ještě navštívili Pinacotecu. Když jsme
měli pocit, že to máme za sebou, si máma vzpomněla, cože
ty Raffaelovy síně. Já si nebyl jist, ale máma jistojistě
opakovala, že jsme je někde minuli. A tak jsme se otočili a
šli Vatikánským muzeem podruhé. Nikde totiž není zkratka,
únik. Snažili jsme se jít rychleji, tak aby máma stačila,
ale brzdily nás houfy hostů, kteří zvláště ve skupinových
zájezdech tvořili špunty na cestě muzeem
když jsme došli do Raffaelových síní, bylo jasné, že
jsme jimi již jednou prošli. No a tak jsme si téměř celou
cestu prošli znovu. Mělo to jednu výhodu. Mezitím se lepšilo
počasí a zdržení přispělo k tomu, že při opuštění
muzea již nepršelo. Bohužel v muzeu už díky tomu bylo
docela pěkné vedro a vydýcháno
-
jakmile jsme se dostali na čerstvý vzduch, znovu jsme ožili.
Poslední metry chůze v muzeu se mi nejvíce líbili cedule
"uscita"
-
bylo po jedné hodině a tedy blížící se doba oběda
-
šli jsme čtvrtí Tratti
k tržnici kvůli sladké gorgonzole a láhvi bílého vína
Montepulciano d´Abruzzo, které si máma na 100 % chtěla
koupit domů. Sýr si koupila i víno, ale při zření nápisu
Valpolicello na původní cíl zapomněla. Boty však holky v této
čtvrti neobjevily, zato si Lída koupila na "hromadě"
bundičku. Nabrali jsme směr nádraží Stazione
Termini, k domovu a k dalším krámům
bot, které měly holky již projité
-
ze stanice Lepanto jsme rychle dospěli k nádraží a
vystoupili až na stanici Vittorio Emanuelle II. a v jeho blízkosti
zašli na oběd. Bylo již pozdě, takže nás po třetí
upozornili, že budou zavírat
-
v hotelu jsme zjistili, že v 17:00 musíme opustit pokoj a
tak jsme vypadli hned. Kufry strčili na nádraží a rovnou zamířili
ke krámům s botami. Lída si koupila módní holínky, které
prý v Česku vůbec nejsou
-
pak jsme se rozdělili. Do odjezdu na letiště bylo stále příliš
brzy a já chtěl ještě za každou cenu navštívit jednu
baziliku. Holky už nechtěli nic vidět. A šli rovnou na víno
-
já prošel kolem kostela Santa Maria Maggiore a vniknul do
nenápadného kostelíka Prassede.
Opět bylo fotografování omezené, tak jsem "kradl"
momentky ve stísněném stavu. Pak se ještě jednou prošel za
světle po zadní straně Santa
Maria Maggiore, došel na náměstí Republica,
nahlédl do kostela uvnitř Diokleciánových
lázní a šel vyhledat na kolonádu
zbylé dvě účastnice minizájezdu
-
našel jsem je, jak zrovna vycházejí z vinárny. Došli jsme
společně pro kufry a šli na třídu Marsala vyhledat další
podnik, kde bychom v klidu dočkali autobusového shuttlu na
letiště. Trefili jsme zrovna na jeden odjíždějící, ale
byl plný. Nevadilo to, náš deadline byl až za hodinu. Vláčejíce
kufry jsme splynuli s ostatními, kteří činili totéž. S mámou
si dali preso a znovu zkusili autobus. Druhý pokus už byl úspěšný
-
autobus se coural, protože v Římě byla obvyklá zácpa
-
na letiště Ciampino
jsme samozřejmě dorazili včas, avšak náš let byl o 50
minut opožděn
-
polehávali jsme v křeslech nemaje co dělat. Lída si v
klidu po celou dobu četla. Já počítal, kde bychom byli,
kdybychom již odpoledne vyrazili z Říma autem a jeli 150
kilometrů za hodinu: asi v polovině cesty. Letadlo bylo holt
rychlejší
-
k odbavení jsme šli úplně poslední. To si ovšem ještě
předtím musela matka nechat zabalit kufr, neboť se jí
rozpadl zips. My s Lídou zase poučeni část věcí oddělili
do velké igelitové tašky a s tou pak šli na palubu. Opět
jsme nastoupili do autobusu mezi posledními a mezi prvními
vystupovali. Opět nebyl problém se zabráním tří míst
vedle sebe. Letadlo nebylo tentokráte tak plné
-
při letu si matka všimla svítání na obzoru. Bylo to
divné, neboť byla půlnoc. Jak se ukázalo, nešlo o rozbřesk,
ale odlesk světel letadla na vlastních křídlech. Taky chtěla
vědět, jak je v Praze. Měla na sobě jenom lehký kabátek,
který i pro Řím byl na hraně. Letušky maďarské společnosti
- Češky - nám sdělily, že zima a mlha
-
v Praze si letadlo sedlo do husté mlhy. Úplně bez problémů.
Horší už byla jízda autem v mlze, protože jej neřídil
autopilot. Matku jsme bez problémů vyložili v Karlíně a
odjeli na venkov
-
během výletu se nikomu nic vážného nestalo, nedošlo ke
zranění, k pojistné události, maléru, akorát jsme jednou
zmokli. Takže vlastně sláva nazdar výletu, zmokli jsme, ale
už jsme tu!
-
na plánku je naše křižování Římem
|