- 12:30
jsme při projíždění městečkem Mižgirja museli načerpat
místní levný benzín (cca 25 Kč za litr - cca 10 griveň).
Problémem je, že v těchto místech nemají většinou
karetní systém. Musí se platit hotově. A bankomaty jsou
také spíše ve větších místech
- 12:45
jsme
zatočili k hotelu Kamjanka, kam jsem před dvaceti lety vyjel
na kole. Tehdy tu měli naštěstí aspoň pivo. Po jídle ani
slechu. V roce 2013 jde o velmi luxusní a drahý podnik. Vždyť
je také umístěn na holině s výhledy na okolí. Místo
pelmeňů jsme si dali varenyky, někdo boršč
- 13:50
za
hodinu jsme spokojení toto místo opustili. Už nás čekala
Koločava, na kterou upoutávají po celém Zakarpatsku velké
billboardy. Nejdříve jsme projeli vesničkou Siněvír. Dřevěná
stavení se množila. zajížděli jsme stále hlouběji do
hor. A pak všude avizovaná Koločava
- 14:30
na
chvíli jsme pokecali s českými pěšáky v hospodě Četnická
stanice. Mířili časem do Tokaje, tak jsme jim dali vizitku
na Szedmák pince
- 15:00
jsme začali prohlídku místního
skanzenu. Poučné. Doporučuji. Jen nám nebylo jasné, zda
historický vláček jezdí, když kolej po čase na obou
stranách končí?
- 15:30
pršelo, takže jsme skanzen trošku
proběhli. Pavla opět osvítil nápad. Abychom se nemuseli drásat
po ne úplně dobré silnici, po které jsme přijeli, a neztráceli
tak čas, sjedeme rychle na jih, do města Chust a po dobrých
silnicích v rovinách budeme na slovenské hranici cobydup.
Smyslem bylo ztratit čas na ukrajinsko-slovenské hranici večer
a ne přes den. Díky tomuto nápadu jsme poznali silniční
tobogán. Posádce se Subaru to tolik nevadilo, ale naší nízké
Alfě ano. Třikrát jsem štrejchl. Sice v nízké rychlosti.
Byly taková místa, že se nedaly objet. A to ani když jsme
vyjeli již do rovin před Chustem. Snad naopak. Přežili
jsme to, říkal jsem si, zázrak - viz
mapa
úsek Mižgirja - Chust
|