Poloniny, Koločava, východní Evropa, 29. 8. 2013

STRANA 3.   ZPĚT / BACK
 
  • 12:30 jsme při projíždění městečkem Mižgirja museli načerpat místní levný benzín (cca 25 Kč za litr - cca 10 griveň). Problémem je, že v těchto místech nemají většinou karetní systém. Musí se platit hotově. A bankomaty jsou také spíše ve větších místech
  • 12:45 jsme zatočili k hotelu Kamjanka, kam jsem před dvaceti lety vyjel na kole. Tehdy tu měli naštěstí aspoň pivo. Po jídle ani slechu. V roce 2013 jde o velmi luxusní a drahý podnik. Vždyť je také umístěn na holině s výhledy na okolí. Místo pelmeňů jsme si dali varenyky, někdo boršč
  • 13:50 za hodinu jsme spokojení toto místo opustili. Už nás čekala Koločava, na kterou upoutávají po celém Zakarpatsku velké billboardy. Nejdříve jsme projeli vesničkou Siněvír. Dřevěná stavení se množila. zajížděli jsme stále hlouběji do hor. A pak všude avizovaná Koločava
  • 14:30 na chvíli jsme pokecali s českými pěšáky v hospodě Četnická stanice. Mířili časem do Tokaje, tak jsme jim dali vizitku na Szedmák pince
  • 15:00 jsme začali prohlídku místního skanzenu. Poučné. Doporučuji. Jen nám nebylo jasné, zda historický vláček jezdí, když kolej po čase na obou stranách končí?
  • 15:30 pršelo, takže jsme skanzen trošku proběhli. Pavla opět osvítil nápad. Abychom se nemuseli drásat po ne úplně dobré silnici, po které jsme přijeli, a neztráceli tak čas, sjedeme rychle na jih, do města Chust a po dobrých silnicích v rovinách budeme na slovenské hranici cobydup. Smyslem bylo ztratit čas na ukrajinsko-slovenské hranici večer a ne přes den. Díky tomuto nápadu jsme poznali silniční tobogán. Posádce se Subaru to tolik nevadilo, ale naší nízké Alfě ano. Třikrát jsem štrejchl. Sice v nízké rychlosti. Byly taková místa, že se nedaly objet. A to ani když jsme vyjeli již do rovin před Chustem. Snad naopak. Přežili jsme to, říkal jsem si, zázrak - viz mapa úsek Mižgirja - Chust