| Trasa |
plán |
realita |
| auto:
Amsterdam - Eisenach |
- |
07:55
- 13:40 |
| Eisenach,
prohlídka |
- |
13:40
- 15:03 |
| auto:
Eisenach
- Chemnitz - Hora sv. Šebestiána, hranice |
- |
15:03
- 17:53 |
| auto:
Hora sv. Šebestiána
- Klínec, večeře |
- |
17:53
- 20:30 |
| auto:
Klínec
- Černolice |
- |
20:30
- 21:30 |
| Podrobnosti
o volbě trasy, programu dne a reality z cesty se nacházejí v
podkladech 6.
dne a 7.
dne |
- Utrecht byl již mimo hru, od jízdy na kolech v rezervaci De Hoge Weluve
(kolo) jsme upustili - viz plány posledních dvou dní
-
 rozhodli jsme se uhánět Německem a dojet buď domů nebo do Jáchymova.
Do Jáchymova za Evou a Jirkou. Problém byl v tom, že nás zlobil po
celou dobu telefon as my neměli zprávy, zda budou doma. Škoda, protože
jinak bychom od Chemnitzu jeli jinak
- za zastávku na cestě bylo zvoleno městečko Eisenach
- výsledný program byl tedy nakonec výsledkem zhuštění a vypouštění plánovaných
úvah pro 6. a 7. den
- jízda Holandskem přes Arnhem probíhala bez kolapsů, v Německu přišly
bouřky, ale v polovině jízdy přes tuto zemi jsme mraky předstihli a
vrátily se vedra. A to vražedná.
Vystupovat z auta téměř nešlo
- centrum Eisenachu jsme hledali bez většího
určení konkrétní ulice, protože jsme si řekli, že je to malé městečko
a nějak to dopadne. A dopadlo. Dobře. Šlo hlavně o stín - viz plánek
- byla to také doba, kdy jsme hlídali spotřebu beznínu. Přeciť
jenom s blížícím se levným Českem, že?
- prohlídka Eisenachu probíhala ve stínu, protože slunce odporně žhnulo.
Už samotný příjezd po dálnici do tohoto města byl zajímavý,
protože jsme opět jeli pohořím Hartz a dálnice se krásně vinula
nahoru dolů. To nebyla nudná dálnice!
- v Eisenachu jsme nejdříve zašli pro mapu a usedli tradičně k
pivu. Po pivu jsme si ještě dali zmrzlinu. A pak hurá směr dům, kde
žil Martin Luther. Byl pod lešením, takže z něj vlastně nic moc
neviděli. Jediné, co se dalo jakžtakž prohlédnout, byl interiér
kostela na náměstí se sochou Johanna Sebastiana Bacha, který zde hrával
na varhany
 přestože protestantské město, kostel byl bohatší na interiér.
Podobně jako barokní kostely v Čechách. Asi po hodinovém trávení
v tomto příjemném, kdysi východoněmeckém hraničním městě jsme
uháněli díl, k domovu- teprve u pumpy na české straně jsme dostali info, že do Jáchymova
můžeme přijet. Jenže to už jsme byli nejenom trochu mimo osu, ale Lída
kvůli vedru chtěla domů. Kvůli vedru (zalévání kytek) a kocourům
- a tak jsme Jáchymov minuli
- sjezd z hory sv. Šebestiána nemá chybu. Nádherná česká kopcovitá
krajina. A ten sešup! Kromě toho kolem Chomutova vede dálnice ještě
zhruba 10 kilometrů
- na obvodu Prahy jsem chtěl jet do Rathova města na večeři do tradiční
číny, jenže jsem minul výjezd. Náhradně jsem projel Davlí a zkoušeli
jsme štěstí v řecké restauraci. Dá se říci, že místní kuchař
nás v podstatě nesnášenlivě vyhodil. Už tam nikdy nepůjdu.
Ztratili ve mně definitivně hosta. Místo toho jsme jeli do restaurace
na Klínci. Místní majitel se nejenom divil, kolik mně a Lídě je
let, protože si myslel, že je starší. Kromě toho se ukázal jako
milovník aut značky Alfa Romeo. A už jsme byli doma!
- doma, ale ve strašném vedru! Jestli v Holandsku bylo kolem 30 stupňů,
tak v Čechách pomalu o deset více. Horrrrorrr!
- resumé:
zastávky na tak dlouhých cestách jsou vždy příjemné. Zvláště
pokud je člověk ochoten na blind někde přespat. V Eisenachu jsme
nebyli poprvé. Když jsme se vraceli v 90. letech z Anglie a brali to přes
Bonn, byl právě Eisenach hraničním bodem mezi západem a východem.
Hranice byla v podstatě pevnost. Kde je jí konec?
|