- moc jsem se nevyspal. Hučící klimatizaci bylo nutno trochu utlumit, takže jela jen napůl.
Jenže v Lisabonu bylo vedro a dusno. Bylo to co z koho: klimatizace nebo hluk z ulice?
- 08:30 snídaně v 10. patře hotelu Eduardo VII. byla s rozhledem. Škoda že všechny tři
dny byla stejná. Vajíčka, šunka, sýr. Najedli jsme,
 10:15
poznávání Lisabonu jsme začali jeho nejstarší čtvrtí Alfama od stanice metra S.Apolónia. Courajíce se uličkami
na nejvyšší vrchol města s hradem jsme dorazili až ke kostelu S.Vicente a narazili na slavnou tramvajovou linku č. 28
projíždějící krkolomné zatáčky: Vypadala, že každou chvíli vypadne z kolejí. Hned nám bylo
jasné, že se musíme projet. Problém byl a je v tom, že podobný
nápad mají stovky, ne-li tisíce turistů. K tomu tramvaj ještě stále slouží
domácím lidem jako běžná doprava. Jeden jediný vůz soupravy je víceméně stále plný. Aby mohl někdo nastoupit, musí
jiný vystoupit. Tramvaják klidně projede stanicí bez zastavení, když má narváno.
Nebo sice zastaví, chvíli kecá s místními a pak jim ujede. My čekali
vypsaný interval - 15 minut. Tramvaj nikde. Neobjevila se ani po dalších 5, 10 minutách.
Pavel jí chtěl za každou cenu použít, proto jsme nereagovali na pidi autobusy, které
tramvaj nahrazovaly. Nakonec tramvaj přijela. Asi po 30 minutách. Holt si jezdí podle
aktuální situace na trati. Protože místa k sezení byla samozřejmě obsazena a ze stoje nebylo
moc vidět, vystoupili jsme již pod hradem u vyhlídky S.Luzia. A hned šli na pivo,- 11:30 černí prodejci se nám snažili prodat tyč na selfie fotky, ale kvůli této módní kravině
jsme otrlí. To Japonci se natáčeli desítky minut. Co s tím doma dělají?
Místo toho jsme koupili kouzelné náramky. Údajně ze sloní kůže. Povídali, že mu hráli.
Senegalec jako uhel zastavil Lídu s Věrou a ptal se, odkud jsou, že jsou tak opálené? Když zjistil, že jsme z
Čech, začal pět ódy na Prahu, kde údajně sehrál basketbalové utkání. A protože Češi byli pro něj
friendly people, rozhodl se nám věnovat náramky zadarmo. Všem čtyřem (cena byla údajně 10 euro za jeden
kus). Pavel se zpěčoval, nic na ruku nechtěl. Suchar. Senegalec náramky začaroval, protože
tak mají velkou sexuální moc. Jenom chtěl, abychom druhý den přišli a řekli mu, jak to
v noci dopadlo? Na závěr "škemral" o pár eur na jídlo, aby nezemřel. Na nabídku 2 eur reagoval, že za to si nic
nekoupí, tak jsme mu dali eur 5,
- pak už jsme se škrabali k hradu Castelo S.Jorge. Vstupné činilo asi 10 eur. Senioři (přes 65 let) měli všude
slevu 1,50 euro. Hrad tvoří v podstatě rozsáhlé obvodové hradby a jediná zachovaná centrální
pevnost - viz plánek. Mnohé památky
v Lisabonu vč. hradu byly poničeny při zemětřesení v roce 1755 (a
následné vlně tsunami a požáru) a Portugalci je už moc neopravovali.
Z hradeb jsou samozřejmě hezké výhledy na město. Je to zároveň nejvyšší bod města,
- 12:30 vedro nás nutilo sehnat vodu nebo zase jít na pivo. To druhé je samozřejmě lepší.
Do centrální části města Baixa jsme doputovali i s pomocí výtahu v domě, který není v mapách
zanesen a který Pavel objevil zcela náhodou. Nachází se na hranici čtvrti v ose promenádní
třídy R. Vitório a zdolává zhruba 5 pater. Na zmíněné třídě jsme zasedli k pivu a
objednali si rovnou tupláky (mug beer) a pustili je na facebook. Já si dal grilované sardinky
(sardhinas assadas). Není to samozřejmě gurmánský skvost, ale Portugalci je umějí. A pečou je
na každém rohu. Cestou k nábřeží po hlavní třídě Rua Augusta jsme minuli specializovanou prodejnu s pasteis de bacalhau
nebo také bolinhos de bacalhau, čili koláčů s nasolenou treskou. Kvůli frontě lidí a vedru
jsme pokračovali dál. Chyba. Nikde potom jsem koláč s treskou již nesehnali. Jen s tuňákem.
Člověk nemůže mít všechno. Cestou jsme přemítali, jak se mohlo stát, že centrální část města má pravoúhlé
ulice jak Manhattanu, když jinak po kopcích okolo jsou jen křivolaké? Odpověď: zemětřesení a tsunami v roce 1755 tuto
část města zcela zničila a nová výstavba probíhala v moderním duchu,
- cestou k náměstí Praca do Comércio jsme narazili na dva policajty, kteří čekali na přechodu
kvůli červené. Ne tak místní. Policajti si jich vůbec nevšímali. Prostě klídek,
- 15:20 do řeky Tejo (v podstatě již moře, protože je slaná) strčil ruku jen Pavel.
U vody konečně foukalo. Přesto Pavel bez vlasů utekl do stínu. Při cestě zpět do centra
přišel s nápadem, co kdybychom se uklidili na hodinku dvě do hotelu před nejhorším sluncem?
- nebyl to špatný nápad. Napochodovali jsme do metra Baixa-Chiado a jeli do naší domácí
stanice Parque. S pohodičkou na lůžku to nebylo až tak žhavé, protože nás Pavel vlekl do
nedalekého hypermarketu, protože si potřeboval koupit nabíječku k telefonu.
Kdyby lépe googloval, zjistil by, že jsme mohli z metra vylézt přímo do prostřed obchoďáku,
kde je jeden z východů následující stanice S.Sebastiao,
- někdy kolem 18. hodiny jsme opět vyrazili do města. Zpátky na stanici Baixa-Chiado,
- 18:45 nejdříve jsme vystáli frontu na výtah Elevador Santa Justa k poničené
katedrále Convento do Carmo. Naším hlavním cílem byly uličky čtvrtě Bairro Alto,
oblíbené pro svoje hospůdky. Museli jsme si
ovšem udělat přestávku na náměstí Trindade Coelho. Kvůli vedru. V oku jsem měl návštěvu
zdejšího kostela S.Roque, ale než jsem dopil pivo, tak mi před nosem zavřeli,
- přes hodinku jsme se courali čtvrtí Bairro Alto, Pavel stále porovnával restaurace
podle hlasování na TripAdvisoru, až jsme došli na rušné náměstí Luis Camóes. Cestou
jsem se snažil vyzvednout si z bankomatu nějaké peníze, ale uprostřed procesu mne vždy zarazil
pokyn k zadání personálního hesla, pro které jsem měl k dispozici šest pozic. Chtěl to
po mně jeden bankomat za druhým. Já žádné takové heslo neznám a nikdo z ostatních také
nevěděl, co to má znamenat. Naštěstí jsem věděl, že v lepších restauracích s kreditními kartami
problémy nebyly. Hotovost byla důležitá pro metro,
- 21:00 Pavel prosadil restauraci Grapes & Bites v ulici Rua d. Norte, která měla na TripAdvisoru asi
280 pozitivních reakcí. Mně se sice líbila úplně jiná, která byla domáčtější a měla
stolky na ulici, ale podvolil jsem se. Restaurace byla napůl vinotékou. Volba vína byla spíše náhoda. Samozřejmě
že jsme volili portugalské a červené. Já si dal s Lídou napůl zapečenou tresku a co bylo to druhé?.
Treska v každém případě byla lepší.
Bylo to jakési pyré, ve kterém byly kousky ryby. Musím uznat, že tresky místní umějí.
Na závěr jsem se pokusil vybrat nějaké místní pití. Zcela náhodně jsem vybral liqueros
Ginja. Zkuste hádat, jaká je výslovnost? Toto pití nás provázelo po celý zbytek pobytu,
- po večeři jsme se courali uličkami nočního Bairra Alto, až jsme došli k výtahu Elevador
da Glória a sjeli z kopce dolů do centra,
- 22:30 jsme konečně opustili centrum a ze stanice Restauradores odjeli metrem domů. Přestože si dámy stěžovali,
že jsou ucourané,
navštívili jsme ještě našeho kebabáře. Já mlel o tom, že si dám ještě kebab, protože
večeře byla dobrá, ale porce malé. Nakonec jsem si nic nedal. Jen pivko. Pavel nám
sdělil, kolik jsme toho dne učinili kroků. Převedeno na kilometry jsme v horkém Lisabonu,
kde si nikdo neodpočine ani v dusném stínu, našlapali 12,5 kilometrů,
- před půlnocí jsme vlezli do hotelu a šli do postýlek,
- výslovnost pití Ginja je džidžiňja.
 1.
denní trasa / ALFAMA, BAIXA: hotel
Eduardo VII/Av. Fontes Pereira Melo - pěšky - (M) Marqués do Pombal - metro -
(M) S.Apolónia - pěšky - Museu Militar - Mosteiro de S. Vicente - tramvaj E28 -
vyhlídka S.Luzia - pěšky - Castelo S.Jorge - uličky pod hradem - R.Vitório - Rua
Augusta - Praca do Comercio - Rua do Curo - (M) Baixa/Chiado - metro - (M) Parque - pěšky -
supermarket - H Eduardo VII
2. večerní trasa / BAIXA/CHIADO, BAIRRO ALTO: H Eduardo VII - pěšky - (M) Parque - metro - (M) Baixa/Chiado - pěšky -
Elevador S.Justa - Convento Carmo - Largo do Carmo - Largo Trindade Coelho/Igr. S.Roque -
Rua do Norte - Praca Luis Camoés - Rua Barroca - Rua do Norte - Rua S.Pedro Alcántara -
Elevador da Glória - Praca dos Restauradores - (M) Restauradores - metro - (M) Parque -
kebab sh - H Eduardo VII |
|