Ferrata Marino Bianchci / Monte Cristallo - 5.7.2015

• druhý den "proběhl" již s menšími logistickými problémy. Chvíli po deváté jsme vyrazili ve štrůdlu vstříci dobrodružství. Libor s dcerou, Lenkou a Filipem nás opustili na odbočce k vodopádům a my ostatní jeli vstříc ferratě Punta Anna. Jenže ouha! V místě zvaném Pocol nás zastavili četníci a nedovolili jet dál. Kvůli cyklistickým závodům. Končil v sedle Falzarego. Do ... Jako náhradní program se nabízela ferrata Sci club 18 nebo ferrata Marino Bianchi. Vyvolal jsem ducha velkého churalu Voltku, aby rozhodnula demokratická většina. Než se ostatní vzpamatovali, plédoval Honza S. pro jednodušší. Bylo rozhodnuto,
• 11:00 lanovka k chatě G.Lorenzi stála balík. 22 euro s cestou zpátky. Bohužel více dobrých možností nebylo. A také ranní čas vzal za krovky!
• 11:50 téměř v poledne jsme byli nahoře. Na horní stanici lanovky. Lída při pohledu na vedení ferraty odmítla jít s tím, že na nás počká u chaty. Čekání nemělo být dlouhé, max. 2:30. Ale nebylo!
• od nástupu do ferraty začal veliký problém se spoustou lidí lezoucích jak naším směrem, tak vracejících se. Každou chvíli se čekalo,
• 13:00 za hodinu posunu jsme teprve překonávali malé sedélko. To bylo strašně pomalé. Jakub lezl, lezl, ale opět rozvážně. A ani Vojta nebyl úplně rychlý. To se samozřejmě u tak malého kluka dalo čekat. Bylo mi jasné, že Lída bude čekat daleko déle. Protože měl Vojta k ruce zkušeného Lukáše (2. lídra akce), sdělil jsem všem, že jdu napřed, abych byl rychle zpátky u Lídy a dělal jí společnost,
• 14:00 za hodinku jsem stanul na vrcholu, provedl obrtlík a začal se vracet. Pod výskokem jsem potkal Lukáše P., který se též jako já mírně trhnul. Dal mi napít vody, zkonstatovali jsme, že by bylo dobré, aby naše skupina nelezla až na samotný vrchol, naopak se hned za výskokem otočila a šla zpět, neboť poslední lanovka dolů jela v 16:15. Bohužel i mně se slézání homole zkomplikovalo, Dvěma holkám se rozklepaly nohy a všichni jsme stáli. Nabídku pomoci pominuli. Bohužel ani další část ferraty nebyla bez problémů a stále jsem obíhal poměrně velké skupiny hlemýžďů. Jediná "klika" spočívala v tom, že jsem se nejistil,
• 15:00 zpátky na chatě G.Lorenzi, u své ženy. Stanovené časy rozpisem se daly dodržet, ale většina Čechů u chaty konstatovala, že ten den byl kdekdo pomalý. Že se šlo podstatně déle. Ferrata byla opsypaná lidmi. To nebyla dobrá zpráva pro návrat naší skupiny. Lída byla značně prokřehlá, protože Monte Cristallo se zahalilo do mírného mraku a sluníčko přestalo hřát. Vlezli jsme spolu do chaty, Lída si dala čaj, já pivo, a řešili, co bude, když naši dojdou pozdě? Máme jim vzít věci lanovkou dolů, aby šli nalehko, nebo jim je nechat? Naštěstí okolo 16. hodiny se objevil Honza S.. Vlekaři mu nekompromisně řekli, že poslední jízda jede v 16:15. Honza byl ochotný na ostatní počkat a sejít s nimi kuloárem pod lanovkou. Což bylo obdivuhodné, protože sestup byl o držku. My - s Lídou - šli na lanovku cca 5 minut před poslední jízdou. A nebylo nám za naše lidi lehko. Lanovku ještě stihl Lukáš, který měl poničené koleno a na sestup kuloárem rezignovnal,
• sedačkovou lanovkou jsme již sjížděli ve třech (i s Lukášem) a řešili, jak dlouho bude zbytku trvat, než sejdou úplně dolů? 3 hodiny? Nebo 4? Dali jsme si v úděsném vedru pivo. Lukáš zavolal Honzovi a zjistil, že jsme měli - všichni - obrovskou kliku. Vlekaři počkali a tak nakonec všichni náši sjížděli lanovkou,
• 17:50 samozřejmě to vedlo k tomu, že nálada se projasnila. Po dojezdu zbytku skupiny si už pivo dal kdekdo. Naložili jsme věci do auta a jeli do penzionu s tím, že na večeři vyrazíme dříve než den předtím ve snaze obsadit místa v pizzerii u jezera,
• 19:20 obsazení 12 míst v pizzerii proběhlo bez problémů. Ještěbpředtím jsem stihnul koupit tonik do ginu. Každý zkoušel podle nabídky něco jiného. Výběr byl podstatně bohatší. Já zůstal u pizzy. Byla v tom jistota, že jídla nebude málo. Moje se jmenovala Tre Croci. Lídina Monte Piana. Důležité bylo, že víno bylo fajn!
• 21:20 po dvou hodinách vysedávání, jídla a placení (které se podařilo dát dohromady) jsme se vrátili do penzionu, objednali víno, barevné kostky a zasedli konečně i s Moravákama k popíjení. Všechno probíhalo v pohodě až do té doby, kdy došlo víno. Hned jsme se přemístili na balkón k Honzovi S. a Lukášovi P.. Ani ne do pěti minut na nás zařvala německá čarodějnice, abychom ztichli. Já jí neviděl. Věřím ostatním. Zalezli jsme do pokoje, Honza časem usnul a naše stará, letitá čtveřice upíjela gin s tonikem. Šli jsme údajně spát někdy kolem druhé ranní. Však jsem to taky další den cítil. Jo, mládí neuchlastáš!