-
1. večer byl příjemný, po večeři jsme popíjeli průměrné
víno (bílé i červené bez rozdílu), někdo pivo (výhra), kluci hráli
na kytary a občas se otočila nějaká ta runda na počest 60tin Aleše P.,
které jsme již vlastně oslavili na jaře. Nakonec večer skončil pro někoho
divokou jízdou, i když se to zpočátku nezdálo
-
já asi končil divokou jízdou, protože jsem se probudil dávno
po snídani, vlastně až na oběd. A možná jsem ještě musel být
vzbuzen. Naštěstí pro mne na mne počkali Karel a Hanka a tak jsme cestou
necestou šlapali směr Brnčálník. V závěru pochodu jsme si museli dávat
pozor na vlaky, neb jsme šlapali po kolejišti. V restauraci Brnčálník
bylo fajn. Ostatní šlapali někde kolem Pancíře a byli rozděleni na dvě
skupiny. Cestou zpátky jsme nemohli minout hospodu v penzionu Pohádka.
Zbytek cesty byl částečně cestou necestou a závěr, již skoro za tmy,
po silnici
-
2. večer už kytaristi nástroje do rukou nevzali, ale vše
ostatní šlo bezva. I když se to zpočátku nezdálo, tak šlo opět o
docela divokou jízdu
-
v neděli jsem vyskočil o něco dříve, takže jsem konečně
snídal. Ostatní se chystali na cestu domů. Kvůli blížícímu se
vichru, před kterým všichni varovali. Jen já s Honzou M., poslední
mohykáni, jsme zůstali v chalupě a přátelili se s domácími. A zatímco
za okny probíhala bouře, padaly kroupy a večer začalo dokonce sněžit,
tak my plánovali, jak následující den odjedeme do Toskánska
-
pondělí dopoledne bylo konečně normální. Po snídani
jsme zjistili, že směr Toskánsko nikdo nejede. A tak při pivu a vyprávění
jsme probírali následky bouře a životní osudy. K polední nás kuchař
hodil na vlak a my začali dlouhou oklikou se vracet konečně domů, místo
do Toskánska. Nebylo mi zrovna nejlépe. Pálila mne žáha a bolelo břicho
|