Vysoké Tatry 1994: Zadné Medodoly, Sedielko / 2. den

Trek: ČSAD - Javorina (1018 m) - Javorová dolina - Zadná Javorová dolina - Sedielko 5:00 (2372 m) - Téryho chata (2015 m) - Malá Studená dolina - Zámkovského chata (1475 m) - Hrebienok (1285 m) - lanovka - St. Smokovec - Horný Smokovec Čas: 8:30, převýšení 1354 m, sestup 1109 m.

Druhý den byl dobrodružstvím již sám o sobě. Ve snaze pokračovat stále ve formě přechodů - což nejde v Tatrách donekonečna - jsme vymysleli supertrasu: z Javoriny na severní straně Tater. Problém značné délky přístupové trasy. Přístupová Javorová dolina je dlouhá. První autobus jel v 9:10 ze Starého Smokovce. V tomto případě jsme měli kliku, protože byl poslední záříjový den. O den později by tento spoj již nejel. V Javorině (1000 m) nás dopravní prostředek vysypal v 10:30. To bylo dost pozdě. Ke všemu ještě bylo blbé počasí. Příkaz zněl: dupat Javorovou dolinou, co to dá. První část této túry jsme skutečně švihali. Taky mne všichni mírně proklínali. Byli jsme mokří seshora, ale samozřejmě i uvnitř. Bylo však nutno dohnat určitý časový skluz, abychom nezůstali viset nahoře.

Na začátku Zadné Javorové doliny (cca 1500 m) jsem povolil. Nadávek už bylo příliš. Náš časový plán však již byl o kus lepší. Přestávka byla více než nutná, čekal nás totiž závěrečný, nijak dlouhý, ale převýšením náročný výstup do Sedielka (2372 m). Jakmile se první z nás do tohoto sedla dohrabali, bylo vyhráno. Časově jsme už na tom byli dobře a mohli jsme se přeciť jenom trochu courat. Počasí tomu nepřálo, ale aspoň jsme nemuseli přírodě odevzdávat tolik potu. V Sedielku se otevřel pohled na hezké Modré pleso, ale také na nepříjemný sestup šotolinou. Také nepříjemný byl, nohy v štěrku ujížděly. Dole jsme byli rádi, že to máme za sebou.

Bylo škoda, že ani na zbytek cesty kolem Päti Spišských plies kolem Téryho chaty (2015 m) nevylezlo sluníčko a obtížně se fotografovalo. Údolí Malé Studené doliny je skutečně hodně zastíněné. Aspoň že tu byla chata a v ní servírovali výborné polévky, především bramborovou. Zbytek cesty byl otázka času. Při průchodu kolem Zámkovské chaty (1475 m) se počalo smrákat dost rychle a zbylá část k Hrebienoku (1285 m) nebyla příjemná. Cesta sestavená z kamenů byla velmi kluzká, protože bylo vlhko a také stále hůře vidět. Ještě aspoň z Hrebienoku se dalo jet ještě električkou.

Na závěr dne se vyznamenal Franta Šíma, který, když byl upozorněn, že mu zůstal ve vařené kukuřici trčet zub, se strašně rozesmál a smál se ještě dlouho na hotelu.