Belianské Tatry 1994: Široké sedlo, sedlo pod Svišťovkou / 3. den
Doufali jsme, že třetí den se zlepší počasí, ale bylo opět pod mrakem. To vytvořilo chmůry na tvářích. Ze starého Smokovce jsme vyrazili autobusem v 8:20. Tento spoj, jak se ukázalo minulý den, jezdí do Javoriny pouze do 30. srpna, proto jsme museli jet předešlý den pozdějším. Naštěstí do Ždiaru jezdí dál. Vystoupily jsme na zastávce Ždiar-hotel Tatra (896 m) a vydali se do Monkové doliny. Do cesty se nám vzápětí postavila závora a každý musel zaplatit 30 Sk za vstup do doliny. Nevadilo nám to. Bylo to po dlouhých desetiletích, co byl konečně otevřen aspoň jeden vstup do Belanských Tater. Strašně dávno je uzavřeli kvůli komunistické zvůli, která je považovala za ideální loviště komunistických nimrodů. Bože, to byl svět.
V Širokém sedle (1830 m), který rozděluje pás Belanek na půl, jsme se natáhli a vychutnávali sluníčko naplno. Následující pochod na Predné Kopské sedlo (1780 m) byl balzáme na duši. Bylo se stále na co dívat. Kouzelný byl i pohled na kosodřevinový kotel s Velkým Bielym plesem, ale bohužel ve směru našeho dalšího pochodu se mračila oblaka. Při docházení k Chatě při Zelenom plese, tzv. Brnčálce (1551 m) už bylo ošklivě. Štíty nad chatou tonuly v mracích a hrozil déšť. Samnozřejmě že jsme zapadli na jedno pivečko a polívčičku. Po půl hodině jsme konečně vytáhli paty a spěchali k poslední překážce na této trase, sedlu pod Svišťovkou (2023 m). V okamžiku začátku výstupu začalo vydatně pršet. A lilo nám celý výstup a ještě dál, když jsme postupovali sutí z masívu Lomnického štítu. Teprve někde kolem Skalnatého plesa (1751 m) se počasí jakžtakž umoudřilo a koukaly na nás pouze mraky. To nám aspoň dovolilo pokračovat na Hrebienok, místo okamžitého sejití přes stanici Štart do Tatranské Lomnice. Aspoň že jsme trať nakonec nemuseli krátit. |
Pochodovali jsme Monkovou dolinou a říkali, počasí nevadí, jsme aspoň
mezi prvními, kdo po letech vkročí do Belanek. Rovina se změnila v ostrý stoupák, na
kamenech leželo listí, vše bylo pod mrakem kluzké a stoupání tím pádem bylo velmi
nepříjemné. Opět vlhko nahoře i zevnitř. Fuj! Při docházení k pásu kosodřeviny
mraky bělaly a bylo cítit teplo. Ve všech z nás poskočilo srdíčko. Inverze! A pak
jsme pronikli posledními parami a kolem nás se rozestřel slunce svit, pastviny svítily
podzimní zelenohnědí a bílé skály Belanek krásně svítily. Tak to byl ten nejlepší
dárek.