Dolomity 1995: 3. den - via ferrata Peitlerkofel / Peitlerkofel

Třetí den nás čekalo očekávané dobrodružství - via ferrata, zajištěná cesta. Ne že bychom zcela nevěděli, o co kráčí. Ten z nás, kdo navštívil Západne Tatry a prošel Ostrý Roháč, Baraniec a Skriniarky, věděl, co to asi bude. Části cest, kde se člověk musí přidržovat ocelových lan a skob a i s pomocí kramlí překonává složitější úseky cesty. Ze slovenských Tater jsme ale neznali stupeň náročnosti.

Ráno jsme se autobusem přesunuli do příjemného východiště tras, Zanser Almu (1685 m), kde byl velký parking a příjemná hospůdka. Její návštěvou také někteří z nás začali. Pak jsme stoupali po loukách nejdříve k chalupě M.ga Gampen (2062 m) a o kousek dál k chatě Schlűterhűtte (2297 m), kde jsme si udělali první přestávku. Téměř po rovině jsme od ní došli do sedla Peitlerscharte (2357 m). Zde jsme se rozdělili na dvě části. Jednu, která den předtím hodně bumbala a nechtěla jít na vrchol z obavy, že se jí udělá špatně, a druhou, která také hodně bumbala, ale nevadilo jí pustit se někam do mraků, kde se skrýval vrcholek hory. Tak jsme se rozloučili s Jindrou Synkem a spol. a vydali se po úzké stezičce, která před námi serpentovala vzhůru do mraků. Po dlouhém a nepříjemném stoupání se konečně objevila ocelová cedulka, které značí začátek a konec ferrat. Konečně neznámé dobrodružství! Nakrmili jsme havrany, uvázali si úvazky, já jsem je lidem řádně zkontroloval, neboť jsem asi jako jediný dostal řádné uzlové školení a vyrazili jsme vzhůru. Za 20 minut jsme byli na vrcholku, aniž bychom si všimli, že někde nějaká ferrata vůbec byla. Kdyby svítilo sluníčko, byl by nedaleký vrchol vidět i cesta a myslím, že bychom si úvazky nebrali. Na vrchol Peitlerkofelu (2875 m) jsme se dostali skutečně bez problémů, úvazky byly zbytečné. Tak tahle ferrata byla legrace. Skriniarky byly nebezpečnější. Tak jsme se aspoň z legrace zavěsili úvazky za vrcholový kříž, aby bylo vidět, že jsme je neměli s sebou zbytečně. Bože, a tohohle jsme se báli?