Dolomity 1997: 2. den - feráta Giovanni Lipella / Tofana

Sestoupili jsme zpátky do horního sedla cca o 200 metrů níže a začali hledat cestu východním bokem masívu Tofana di Rozes k chatě Giussani (viz horní červená cesta na fotografii vpravo). Nedávali jsme však asi moc pozor a taky nás zmátlo několik lidí, kteří sestupovali vedle nás. Jak se ukázalo, většina lezla cestou necestou. terén totiž vypadá, že se vlastně dá sestoupit všude, a to přesto, že sestupová stěna na fotografii vypadá drsně. Ze začátku se skutečně zdálo, že o nic nejde, že sestup mnoha směry je zde běžnou věcí. To nakonec byla pravda, protože jsme slezli, ale bylo to se sevřeným zadkem. Sestup totiž probíhal po lavicích vysokých metr a více, které tvořily stupně nad sebou. K jejich překonávání někdy stačilo seskočit, sesunout se, anebo hledat napravo nalevo nějakou škvíru. Byly však okamžiky, kdy to smrdělo sklouznutím a pádem. Lavice byly plné drobného štěrku a představa, jak ujíždějí nohy ... Psychicky to byl skutečně nápor. Bohužel jsme se maléru nevyhnuli. Jedna z účastnic zájezdu při jednom takovém překonávání lavic uklouzla a spadla asi z metrové výšky na nižší stupeň. Ošklivě si natloukla. V prvních chvílích se zdálo, že jí nic není a také nám všem okolo dávalo najevo, že se nic nestalo. Stalo se. To jsme ovšem my vepředu zjistili až ve chvíli, kdy už jsme seděli u piva na chatě Giussani (2581 m). Ostatní, co šli za ní a došli ji, zjistili, že se jí dělá mdlo a dosti kulhá. Naštěstí Hanka Reifová měla utišující prášek a gázu na převaz. V jednu chvíli šly i zprávy, že jí budeme muset naproti vyslat silnější muže, protože ji bude nutno snést. Nakonec se ukázalo, že s bolestmi a zaťatými zuby cestu zvládá sama.

V případě mlhy je určitě nutno najít cesty za každou cenu a držet se jí. Dole u chaty Giussani jsme byli skutečně rádi, že máme sestup za sebou a měli ještě možnost vyhřívat se na posledním sluníčku. Ukázalo se však, že všem problémům není konec. Chyběli Aleš Peč a Petr Pihera. Informace mluvily o tom, že jsou stále někde na cestě a čas se nachyloval. Většinu lidí jsme poslali napřed k autobusu a čekali, kdy se dva chybějící objeví. Objevili se se spokojeným úsměvy na tváři, cesta se jim líbila.

Od chaty Giussani jsme seběhli cestou č. 403 na první rozcestí a dále po cestě č. 404 na jižní straně Tofany di Rozes směrem zpátky k sedlu Falzarego. Aleš P. nám ukázal vstup do Gallerie v masívu Il Castelletto. Rozhodli jsme se dále nepokračovat k rozcestí Forc. Col dei Bos, ale necestou jsme seběhli po stráních k nižší cestě č. 412, která velice rychle přešla v širokou pohodlnou cestu dovolující rychlý postup. Důvodem této volby byl její celkově příjemnější profil. Je pravda, že na jižní straně vrcholku Col de Bos bylo nutno vystoupat ke starým válečným opevněním a cesta přešla opět v kozí stezku, ale běžela téměř po vrstevnici. To nám dovolovalo rychlý postup, přesto jsme do sedla Falzarego přišli min. o 45 minut později a ostatní na nás museli čekat. To nebylo příjemné.