Program druhého dne byla oříškem. Rozhodnutí padlo na via ferratu Trinceé. A tak jsme zvedli kotvy a vyrazili do Arabby. Jenže počasí se zhoršovalo a tak jsme pokračovali dále do sedla Falzarego. Pršelo a na černou Trincée s nováčky jsme si netroufli. Rada moudrých zvolila červenou ferratu A.Michielli alias Strobel. Přes sedlo Falzarego jsme tedy sjeli do Cortiny d´Ampezzo a dále směrem na sever, na Toblach. U chaty Fiámes 1280 m jsme zaparkovali. Vrchol Punta Fiámes koukal s oblak. Vláďa Peč stále povídal něco o tom, že paragliding je proti tomu, co chystáme, legrace. Stejně neměl šanci dělat jiný sport. Šlapat jsme jej donutili shovívavostí. Dohoda zněla: Pokud to bude nebezpečné, obrátí kroky a může jít zpátky. A tak jsme vyrazili. Přístup k ferrátě je krátký, leč výživný. Mokří jsme byli samozřejmě seshora, ale zpocení i zevnitř.

Přístupová cesta není dlouhá, trvá cca 30 minut, ale vede strmě suťoviskem stále kolmo nahoru. Stěna se zdá celou dobu přístupu neprostupná. Oko marně hledá, kudy vlastně vede. Ale někudy vede, po skalních terasách, kolmých výšvizích stále nahoru s krátkými přechodovými a pohodovými pasážemi při přesunu k dalším kolmým stoupáním. A tak jsme lezli a lezli, mokří, kde to jenom šlo. Občas se mraky rozfoukali a na vzácný moment bylo hluboko pod námi vidět Cortinu d´Ampezzo. Byly to ale chviličku, člověk nestačil ani vyndat fotoaparát. Celou dobu lezení nahoru jsme si říkali, jaká by to byla asi pěkná ferrata s nádhernými výhledy, kdyby nebylo mokro a "neviditelno". Ale bylo to jinak. A pak jsme byli nahoře - na Punta Fiámes 2240 m. A zase nebylo nic moc vidět. Tak jsme se aspoň vyfotili samospouští.

Sestup z vrcholu do sedla Forc. de la Pomagnanon 2178 m vedl kouzelnou stezičkou, která občas prudce klesla, ale jinak pohoda. Horší to bylo ze sedla samotného. Kuloár vedoucí dolů byl strmý a nevěstil žádnou pohodu. Ukázalo se však, že jde o poměrně silnou vrstvu menších kamínků. To nám umožnilo vlastně kuloárem "sjet" pomalu jako po lyžích. Dlouhými kroky nadnášeje se jsme byli o 600 výškových metrů níže ani ne za deset minut. To teda byla skutečně paráda. Akorát to mírně odskákaly boty, které vlastně zbělaly. Zbytek mezi klečí už byla legrace. V 19:05 jsme odjížděli. A protože panovala pohoda, tak jsme zaparkovali na cestě v městečku St. Innichen/S.Candido a šli společně na pizzu. Skutečný odjezd do Prahy se tak odložil až na 21. hodinu.