Via ferrata Trincée / Padon / 3. den / 11.7.1998

Dopoledne jsme k polednímu přejeli do Arabby na parking pod hlavní lanovku vedoucí na Porta Vescovo. I tato ferrata je díky tomuto spojení velmi lehce přístupná. Od horní stanice je nástup téměř na dohled. Začíná kolmě a bývá zadělán. Zdá se, že si zde cvičí ovce nalézání do stěny a pokálejí, co se dá. Celá první část k hlavnímu vrcholu Sas de Mesdi je strmá s kolmým traversem pod skalním převisem. Ten je nutné zdolat držením za ruce a na tření bot, ale nejde o extrémně těžké místo. V případě vlhka však může být tento nijak dlouhý přechod v polovině ferraty velmi nepříjemný. Pokud nedrží podrážky, musí se úsek celý odtáhnout rukama.

Po překonání vrcholu Sas de Mesdi přichází lávka a následuje krátký sestup z vrcholu. Dojde se k válečným postavením, kde se dá v klidu odpočívat. Podél nich se postupuje pod druhým vrcholem, až se dojde k bývalé válečné kuchyni, kde začíná ferrátový sestup, který vyžaduje horolezecký um a chytrost. Pro zdatného turistu to však není místo nijak výrazně složité.

Směrem na východ se pak překonává řada nepříjemných exponovaných a nezajištěných míst, za mokra asi krajně nebezpečných. Ale nejde již o via ferratu v pravém slova smyslu. Snad kromě jednoho krátkého okamžiku, kdy je potřeba překonat krátký výšvih těsně před nástupem do štol. Ke štolám vede krátký nástup vzhůru, na kterém nám začalo pršet a klouzalo to. Je však skutečně krátký a člověk se před deštěm rychle schová v jeskyních. Průchod štolou vyžaduje 100 % baterku, neboť je dlouhý a temný. Podzemní štola protíná celý poslední vrch k bivaku Bontadini. Při jejím průchodu je nutno dávat pozor na značky kvůli bloudění. Na konci štol se objeví bivak, od nějž je sestup do sedla Padon již lehký. Pokud je čas, stojí za to si prohlédnout maličké muzeum ve srubu, které připomíná válečné časy. Místo se pozná lehce, před srubem stojí zrezivělý kanón, na který si každý chlap vyleze. Dále se sestupuje sjezdovkou a cestou č. 699 + 698. Sestup je dlouhý. Nám se aspoň odměnil tím, že jsme viděli velikou spoustu svišťů kolem sebe a ve velké blízkosti. Žádný triedr nebyl potřeba.

HODNOCENÍ:
* Kompass: Zvláště těžké, patří k nejobtížnějším v Dolomitech, ačkoliv není příliš dlouhá. Místy exponované a vzdušné lezení. Opatrně při námraze.
* Klettersteig: Těžké, východní část hřebene zajištěna jen úsporně, za mokra nebezpečné! Přestože tato cesta patří spíše do kategorie kratších, udržuje si patřičné napětí od prvního fixního lana až po poslední. Pokračování po úsporné následné hřebenové cestě vyžaduje dobré nervy pro překonávání řady exponovaných nezajištěných míst vč. svítilny pro průchod štolou.
* Mé vlastní: Lezecky nejtěžší místo bylo po nástupu. Protože však je těsně nad zemí, není jej psychicky složité překonat. Dále již žádné takové nebezpečné místo není, i když to tak zezdola nevypadá. V případě vlhka však může zvláště přechod pod převisem asi v polovině trati být velmi nepříjemný. Lezecky přemýšlet je potřeba ještě při sestupu za druhým vrcholem. Úsporně zajištěná hřebenová cesta vyžaduje hole, za mokra je určitě nebezpečná, což se projevilo na úpatí štoly, kde je ještě krátký výstup ferratou. Bylo mokro a šlo o nepříjemný úsek.