Poslední červencový den roku 1998 jsme se kolem 12:00 hodiny poprvé setkali poprvé s bydlibusem, který jsme časem ocenili jako dokonalé "cestovadlo"! Nějakou chvíli nám dělalo problém, než jsme do busu narvali bágly. Také jsme poprvé nakládali kola a upevňovali je v přívěsu. V plánovanou hodinu ve 13:00 jsme skutečně vyrazili směr Polsko. Během prvních kilometrů jsme se pro nás v novém a nezvyklém prostředku zabydlovali. Ale netrvalo to tak dlouho. Bylo zřejmé, že cestování bude příjemné. Za okny bylo teplo, zatáhli jsme trochu záclonky, vytáhli jsme piva a třetí kupé začalo hrát mariáš. Normální cestování.

Prvním cílovým místem byla Vjeličky (Wieliczka) - solný důl, který je chráněnou památkou UNESCO. První kilometry patřily seznámení se s režimem bydlení a řidiči, kteří byli zároveň kuchaři. Bylo jasné, že bez dobrého soužití to nepůjde. Od prvních chvil však bylo zřejmé, že to půjde.

Důvod navštívit severovýchodní Polsko byl ten, že jsme chtěli absolvovat dobrodružnější cestu, přičemž lidem se návštěva Albánie či Zakarpatské Ukrajiny (kde nás část byla již v roce 1996) zdála až příliš moc dobrodružná. Polsko bylo zlatou střední cestou, od jehož návštěvy jsme si slibovali poznání bizarní a pomalu mizejícího světa v Evropě. Cestou se ukázalo, že jsme Polsku "křivdili", neboť jeho východní hranice včetně Haliče žádnou divočinou není. V každém případě jsme nestáli o výjezd směrem státy Evropské unie, protože tam přece jezdí každý.

Vzhledem k tomu, že to byla vůbec první akce podobného druhu bez větších zkušeností, nebyl zájem ze strany lidí Voltku až takový. Musel jsem nakonec ukecat svého kolegu z redakce Hospodářských novin, Tomáše Kňourka, který vzal s sebou ještě kamaráda Marka Legezu. Oba dva se do Polska velmi těšili. Země je lákala bezprostředním poznáváním vodky. Nakonec stejně zbyla dvě místa volná. Na poslední chvíli odřekl můj bratr, Michal Daněk, který byl týden před odjezdem přepaden v nějaké kavárně a dostal nakládačku. Odřekl i Vláďa Kozák, který si během rodinné dovolené rozbil ruku.

Zleva stojící: Jirka Michal, Jirka Hampl, Honza Haering, (vzadu jeden z řidičů, druhý fotografoval), Marek Legeza, Pavel Hrabánek, Vláďa Rybář, Honza Jelínek, Ivo Reif, Tomáš Kňourek.
Zleva sedící: Olina Hrabánková, Pavel Vostatek, Táňa Novotná, Jana Jelínková, Hanka Reifová, Zahradníková Dana. 

Bydlibus jel po dálnici směr Brno a Frýdek-Místek. Hranici překročil v Těšíně a směřoval dál ve směru Bielsko - Biala - Kraków - Wieliczka. Zcela záměrně jsme vynechali návštěvu Osvětimi (Ošwiecim). Věděli jsme, že na východě Polska stejně nemůžeme připomínky židovské genocidy minout (a ani jsme nechtěli). Rozhodli jsme se však minout ty nejstrašnější místa, protože jsme věděli, že by to bylo příliš stísňující.