Polsko 1998: 2. den - Wieliczka, Kraków / Malopolsko

1. trasa autobusem: Praha ... Wieliczka, pokračování Wieliczka - Kraków 2. trasa autobusem: Kraków - Tarnów - Jasló - Krosno - Sanok - Kalnica

Do Wieliczky (Věličky/Vjeličky) jsme přijeli někdy po půlnoci. Ani jsme pořádně nevěděli, kde jsme. Důležité bylo, že vedle autobusu byl park a zamračené nebe kryly velké koruny stromů. Pár si nás lehlo ven. Bohužel k ránu začalo poprchávat, takže jsme museli utéci do busu, kde se ovšem ostatní komfortně rozvalili. Dospávali jsme v sedě, naštěstí zbývaly jedna dvě hodinky. Po probuzení se ukázalo, že řidiči zaparkovali kousek od centra, v parku hned vedle polorozpadlé továrny. Parkem samozřejmě chodili lidé a někteří z nich museli zírat na spící postavy. Nikdo však nic neřekl.

Po první snídani jsme měli všichni jediný cíl, najít směnárnu a vyměnit cokoli za zloté. Doma totiž zloté nesměníte. České banky zlotůvky, zlotky nemají. Poláci je odmítají směňovat mimo vlastní území. Ukázalo se, že nejsou až tak liberální jako my. V jakémsi vetešnickém obchoďáku jsme směnárnu našli, ale otevírala později. Báli jsme se, že vzhledem k sobotnímu svátku mohou nastat problémy dostat se do Solného dolu a tak jsme využili nabídky Ivo R., který zatáhl lístky v dolarech přes kartu. Museli jsme však čekat. Lidí se do dolu hrnuly mraky. Tomáš s Markem odešli lelkovat, když tu náhle se objevil předčasně náš průvodce. Kluky jsme marně sháněli, průvodce mohl čekat pouze pět minut, jinak bychom se propadli bůhvíkam v řadě návštěvníků. Kluci měli smůlu. Dost zaplatili a nic neviděli. Však také byli rozdurdění celý den, než se z toho vyhrabali. Chtělo to asi dost vodky.

Navštívit světoznámou raritu, solný důl ve Wieliczce není jen tak. Návštěvníků jsou spousty, i cizinců, a návštěva není nikterak levná. Jestli si dobře pamatuji, tak asi 7 dolarů na hlavu (cca 200 korun). Průvodce ovládajícího češtinu neměli, tak jsme místo anglicky hovořícího raději zvolili mluvícího "proše pana po polsky". Vedl nás starší kdysi horník, který mluvil velmi hezky: Když jsme některému slovu nerozuměli, hledal synonyma. Často našel takové, že jsme mu sdělili, že mluví docela obstojně česky. Labyrint tunelů Wieliczky je dlouhý 300 km v devíti podzemních podlažích, nejnižší je v hloubce 327 m: Veřejnost má možnost si prohlédnout tři podlaží v hloubce od 64 do 135 m hluboko. kde se nachází 16 slojí, šachet a jezírek. Procházka je dlouhá asi tři kilometry a trvá tři hodiny. to se však dá zkrátit. Jednotlivé expozice se vztahují především k důlní činnosti, ale i k historii dolu, jehož počátek je přikládán Blahoslavené Kinze, manželce jednoho z polských králů. Té je zasvěcena Kaplica Blogoslawionej Kingi (velikost je 54x17 metrů, vysoká je 12 m). Jsou v ní lustry a oltáře ze soli - v řadě fotografií napravo. Vytvoření kaple trvalo 30 let od r. 1895 do r. 1927. Skutečně vše ze soli, která je většinou šedé barvy. Ivo R. její slanost občas testoval lízáním stěn. Po téměř dvou hodinách jsme se objevili na povrchu vůbec nelitujíce, že je prohlídka docela drahá. Naše další kroky směřovali poznovu ke směnárně. Aspoň jsme si mohli v klidu prohlédnout i město. Mělo charakter lázeňského střediska, mnohé bývalé důlní domy se přeměnily v sanatoria.

Po obědě jsme poodjeli do cca 20 kilometrů vzdáleného Krakówa (Krakova). Řidiči zaparkovali na nábřeží pod hradbami královského hradu, Wawelu. Kraków údajně postavil na kopci jménem Wawel nad Vislou moudrý a mocný princ Krak (nebo Krakus). V 8. a 9. století byl Kraków jedním z hlavních sídel Vislanů (Vistulans nebo Višlanie), od r. 1038 se stal sídlem piastovské královské říše. Hrad Wawel byl postaven v 11. století podobně jako několik kostelů. Po ničivém nájezdu Tatarů v r. 1241 bylo město postaveno znovu s obchodním náměstím v centru, stavební dřevo bylo nahrazeno kamenem. První významné časy zažilo město v období vlády Kazimíra Velikého, který r. 1364 založil Krakowskou univerzitu (později přejmenovanou na Jagellonskou universitu). Byla to druhá nejstarší universita ve střední Evropě hned po pražské. V letech 1409 zde studoval M.Koperník Během renesance v 16. století: dosáhl Kraków ekonomického a kulturního vrcholu - během tzv. „polského zlatého věku“. Jeho počet obyvatel dosáhl asi 30 tisíc lidí. V letech 1596-1609 však bylo hlavní sídlo přeneseno do Warszawy, což byl počátek "konce" Krakówa a jeho "šťastné hvězdy". Na přelomu 18. a 19. století připadl celý region pod rakouskou nadvládu, která místní společnosti umožnila určitou politickou a kulturní volnost. Na konci 19. století se Kraków stal hlavním centrem polské kultury a byl považován za hlavní město neexistujícího polského státu. V současné době si město zachovává statut kulturního a uměleckého centra země.

Naše kroky nejdříve zamířily do královského hradu Wawelu, protože byl nejblíže. Víceméně jsme jej prošli stylem "napravo a nalevo". Vnitřní hrad s Komnatami Królewskiemi jsme vynechali. Na jejich prohlídku čekala úděsná fronta návštěvníků. Naopak jsme vlezli do katedrály, kde jsou pochováni příslušníci polských královských rodů Piastovců a Jagellonců. Od hradu jsme se vydali do centrální části města, na Rynek Glówny. Ten je památkami přímo přeplněn. Kromě světoznámé renesanční Sukiennice, obchodního centra, která se skutečně jmenuje podle prodeje sukna, stojí na náměstí například velmi hezká věž radnice - Wieža Ratuszowa. Nebylo jí však možné navštívit kvůli generální opravě. Naopak prohlédnout si bylo možno Košciol Mariacki s nádherným oltářem. Z jeho věže kdysi  troubil trubač v případě tureckého nebezpečí. Troubí se dodnes, ale pouze polovina melodie, protože trubač by zasažen uprostřed varovného troubení šípem. Na náměstí stojí nenápadná, ale nejstarší památka, kostelík sv. Vojtěcha. Za prohlídku stojí opevněné věže na obvodu starého města s několika historickými branami a Malý rynek se starými domy, jejichž přízemí  dnes ve většině případů slouží jako restaurační prostory. Ze známých památek jsme vynechali pouze prohlídku Krakovské university. Naopak jsme neopomněli zamířit do staré židovské čtvrti města, Kazimierze. Z té již však mnoho nezbývá (na začátku II. světové války žilo v Krakově 70 tisíc Židů), pouze pár synagog, které jsou po čtvrti roztroušeny. Pražské židovské město vypadá uceleněji, nezažilo bombardování. Současná zašlost a jistá ponurost této čtvrti v centru města asi ještě stále padá na vrub vyvraždění židovského obyvatelstva a čekání na svou obnovu.

Než jsme se všichni shromáždili u busu, zasedli jsme v malé skupince v místní hospůdce a objednali si košer vodku. Chuťově se nijak výrazně nelišila od ostatních, ale košer prý skutečně byla.

Kraków jsme opustili navečer a vydali se poznávat další části Malopolska, konkrétně Wyžynu Lubelskou se střediskem Lublin. Nebo také pro nás bližšími pojmy starou Halič a polské Beskydy (Bieszczady). Osa jízda vedla z Krakówa přes Tarnów, za nímž jsme uhnuli z hlavní silnice na Jasló a přes Krosno pokračovali na Sanok. A stále směřovali dále do jihovýchodního rohu země. Krajina, o které jsme se původně domnívali, že bude spíše neobydlena, nás překvapila opakem. Obydlena byla dost a dost, zjevně se zde odehrával poměrně intenzívní stavební činnost. Bylo zřejmé, že polská Halič nebude moc divokou krajinou. Naopak spíše vyhledávanou turistickou zónou.