Ráno nás uvítalo teplé počasí, spaní pod širákem však nedopadlo dobře. Do oblasti Kalnice jsme přijeli za tmy. Okolí bydlibusu byl plné malých stromků, kde nešlo nalézt rovný terén. Širákování se nekonalo. Ráno se u nás zastavil příslušník pohraniční policie a vyzvídal, co máme v úmyslu. Tak jsme ho na místě zastřelili a motorku jsme vrazili do křoví. Nikdo tu starou jáwu nechtěl! Je pravda, že jsme byli blízko slovenských hranic, ale ne zas tak blízko, asi 4 kilometry. Připomínalo do staré časy, kdy v Polska platilo stanné právo a hranice se z obou stran bedlivě hlídala. Pohraničník se nakonec spokojil s nějakou odpovědí a zmizel.

Blízká říčka Wetlina nám umožnila se po dvou dnech pořádně umýt a v čistotě se najíst. Byl před námi první výjezd na kolech. Všichni se těšili, ale ani jsme nevyjeli a začaly problémy. Kolo Honzy Jelínka nebylo ve stavu, že by mohl vyrazit a závodit. Naštěstí si Ivo R, koupil nový speciální vercajk na kolo. Ale ani ten úplně nestačil. I řidiči museli vyndat své těžké nástroje. Nakonec se podařilo uvést kolo do jízdného stavu - jak také jinak - a my mohli vyrazit. Bylo skutečně krásně, slunce peklo, což nás donutilo asi po dvou kilometrech ve vesničce Wetlina zastavit. nalezli jsme houfně do místního krámku, byli jsme přeciť turisty! Nakoupili jsme limonády, mapy a pohledy.

Po pivečku náš čekal pohodlný, mírně klesající sjezd směrem na sever podél říčky Wotosaty. Sem tam jsme minuly na jejím břehu kemp a ve vedru se rozhodli pro koupání. Do říčky jsme nalezli nahatý a ve stejném oděvu se několik jedinců roztáhlo na blízkém stole. Jenže pak si, možná naštěstí, někdo vzpomněl, že jsme v katolické zemi a že by mohl být průšvih. Koneckonců nás ve vodě sedělo velké klubko naháčů (pro zvlášť chtivé zdokumentováno). Tak jsme radši nasedli na kola a jeli dál. U vesnice Dwerniczek jsme najeli na vedlejší doufaje, že se dostaneme do trochu divočejší přírody. Divočejší, pokud jde o hospůdky, jsme se skutečně dostali. To nebyly hospůdky, to byly brlohy!  Takové se u nás najdou ztěží. Ale světe div se, pivo bylo stále stejné kvality a chlazené. U vesnice Dwernik jsme najeli ještě na více vedlejší silnice a naše očekávání se aspoň trochu splnilo. Při výjezdu do sedla mezi dvěma poloninami, Wetlinskou a Caryňskou, jsme narazili na starou dřevěnou architekturu, kterou korunoval velice pěkný kostelík. Bohužel byl zavřený. Krajina ale pustější nebyla, naopak občas na nás vyběhli "indiáni" z nějakého dětského tábora. Po projetí této boční silničky jsme se dostali podruhé do místa zvaného Brzegi Górne a měli jsme před sebou druhý výšlap do sedla Wyžná Przelecz. Bydlibus jsme našli na kraji Wetliny. Následovalo hromadné mytí ve stejnojmenné říčce, večeře a odjezd směr Zamošč. Dál Haličí podél východní polské hranice.

Návštěva polských Beskyd ukázala, to co jsme s překvapením zjišťovali při podvečerním přejezdu z Krakówa minulý den. Polská část Beskyd narozdíl od slovenských a ukrajinských není žádná prázdná krajina nechaná napospas medvědům. Naopak šlo o krajinu turisticky velmi navštěvovanou. Je pravda, že vybavení restaurací bylo o třídu či dvě horší než u nás. Tam, kde u nás stojí hospoda, v Polsku pouze stánek a luxusní restaurace zde vůbec neexistují. Návštěvnost kraje je čistě polská, ale hojná. Tvoří jí většinou mladí Poláci s bágly na zádech a asi spící pod nebem samotným.Jde tedy o krajinu značně obydlenou a civilizovanou, pravděpodobně dávno předtím, než v sousedním Slovensku a na Ukrajině postavili vůbec první zděný dům. Kdo chce v tomto koutu skutečně být trochu sám, musí zabloudit do malého cípku, kde jsou vlastně nejvyšší vrcholy zdejších Beskyd, nebo do dolin Sanu na druhé straně hlavního hřbetu. Bohužel na hřebeny se nedá vyjet na kolech. My jsme to aspoň nezkusili.

Na závěr dne nás čekal poměrně dlouhý přejezd na trase Sanok - Przemysl - Jaroslaw - Bilgoraj a dále na Zamošč. Mezi Sanokem a Przemyslí začala být krajina o něco opuštěnější, vzdálenosti mezi vesnicemi se prodlužovali. Šlo stále o hornatější krajinu s bohatým lesním porostem. Za Przemyslí zase zcivilněla, projížděli jsme spoustu vesnic. Poněkud opuštěnější byla opět kolem Bilgoraje. Tu noc jsme skončili na parkingu pře Zamoščí. Pod širákem jsem spal pouze sám, ale během spaní šíleně otravovali komáři.