Polsko 1998: 4. den - Zamošč, Chelm / Mazovsko-Podlesí
Po cyklistickém výletě do Bieszczad byl další den plně věnován poznávání polských památek a historii této země. Třetí
den v Polsku nás začaly sužovat vedra. My jsme dorazili do Zamošče v době, kdy ještě zdaleka nebyla ukončena rekonstrukce historického jádra. Hlavní náměstí s radnicí bylo již v pořádku, ale v postranních uličkách bylo možno narazit na polorozbořené domy (viz foto 3). Kromě radnice a renovovaných renesančních domů. na centrálním náměstí stojí za koukání především městské opevnění, které kdysi hvězdicovitě obepínalo celé město. Zbyly z něho především vstupní a velmi zajímavé opevněné brány a mnoho kasárenských budov po obvodu. Ty jsou dnes komerčně využívány. V jedné z nich bylo například tržiště, v jiné škola. Kolem Paláce Zamoyskich lze jen proběhnout, navštívit nelze, protože je v něm také nějaká škola (což připomíná české osudy památek). Procházka městem nebyla nijak dlouhá, historické jádro se dá obejít v relativně krátkém čase (1 až 3 hodiny). To je příjemné, návštěvník nemusí nikam spěchat. V horizontu takových deset let tipuji, že návštěva Zamošče bude stát skutečně za to!
K největším zajímavostem Chelmu patřilo Podziemia Kredowe - křídové doly. Ty nejenomže stále obtížněji živí cementářský průmysl města, ale staré doly pod historickým jádrem se staly turistickou atrakcí. Byl to dokonce ten den vítaný únik před vedrem. Uvaděčka nás varovala, ať si vezmeme něco teplého. V panujícím vedru působila tato poznámka groteskně. Měla však pravdu. Překvapivě těsně vedle kasy se otevřely dveře a důl začal. Je vydlabán v křídě. Každý obyvatel města vlastně pod svým domem kdysi kutal křídu. Tyto soukromé sloje se postupně spojily a vytvořily labyrint pod městem (obdobná situace nastal v jihočeském Táboře, i když ne v křídě). Celková délka tunelů je 15 kilometrů. Vše v křídě. Od zdí je potřeba chodit dál, jinak se návštěvník skutečně zmaže. Součástí prohlídky je setkání s místním duchem, který se jednou za sto let probudí a chodí chodbami. Jde v zásadě o dobrého ducha. Už si ale nepamatuji, jak se jmenoval. V každém případě pracoval s prostěradlem a svíčkou. Teplota v tunelu se pohybovala kolem 9 stupňů celsia. Když prohlídka skončila a my museli vystrčit čenich zpátky na boží svět, tak změna teploty byla skutečně rána. Rozdíl kolem téměř 25 stupňů už byla šlupka! Ve vedru, které již druhý den panovalo v Polsku, bylo záchranou rychle najít autobus a jet. Při jízdě totiž fouká. Za Chelmem jsme se začali pohybovat krajinou, která bylo o poznání opuštěnější. V lautr rovině projížděl bus dlouhými rovnými úseky bez zatáček a terénních nerovností. V krajině přibývalo hlubokých lesů a množství rybníků. Však cílem dalšího dne byl prales. Nejpustější krajina byla před městečkem Wlodawa, které sousedilo s hranicí Ukrajiny a také Běloruska. Za Bialo Podlaskou byla krajina obydlenější a civilizovanější až do městečka Hajnówka na kraji Bialowieskej Puszcze. Při průjezdu Hajnówkou začala blýskat. Ozáření bylo neskutečně silné a kreslilo pod nebem ostré špičky smrků. Nádherné přírodní divadlo trvalo celý zbytek cesty, bohužel v závěru začalo pršet. Uprostřed Puszcze jsme narazili na parkoviště. Té noci jsme zůstali všichni v bydlibusu, v dešti nikdo ležet nechtěl. Toho dne o půlnoci jsme opustili Malopolsko a vjeli do Mazovska, do jeho nejvýchodnější části zvané Podlasie/Podlesí. Jestliže už při návštěvě městečka Chelm jsme narazili na mísení dvou kultur, Mazovsko-Podlesí mísení katolicismu a ortodoxní církve poznamenává tento již téměř severovýchodní region značně. Turista se může dostat v Podlesí na vedlejších trasách i do oblastí, kde se setká více s kostely ortodoxní církve a slyší spíše běloruský jazyk. My jsme se do takové části nedostali. |
nájezdů, jako jedno ze tří míst v
Polsku však odolalo v roce 1656 invazi Švédů. Během nacistické okupace hroznou pověst.
Bylo nazýváno Himmlerovým městem, protože se stalo centrem nacistické kolonizace ve východní
části Polska a tudíž vyvražďování Židů, kterých v tomto regionu žilo spousty.
Památky na tuto zrůdnost se nacházejí na každém kroku - v městě samotném je v zámeckém
parku Rotunda, která sloužila jako nacistické vězení a dnes je v něm muzeum na památku
židovským obětem v celém regionu.
Těsně
po poledni jsme poobědvali na parkingu před Lvovskou bránou (Brama
Lwowska). Bylo vedro,
knedlíky s omáčkou nám moc nejeli a tak jsme jimi nasytili hladové polské psíky, co
se motali kolem blízké toalety. V očích starších Poláků se nám zdálo zříti, že
ten jedli psi asi lépe než oni. Pak jsme se přesunuli zcela upocení asi 50 kilometrů do
dalšího historického městečka CHELM. Tomáš s Markem prosazovali odklon od
trasy a odbočku přes Lublin s návštěvou koncentračního tábora
Majdanku, ale většinu
z nás stačila psychicky narušit jenom představa toho místa. Bohatě stačila prohlídka
muzea v Zamošči pro poznání děsného rozměru genocidy. Pro záchranu vlastní duše
jsme volili Chelm, který kdysi fungoval jako hraniční město (a asi také ještě stále
funguje), které střídavě patřilo polským Piastovcům a Kijevskému knížectví (vévodství).
V posledních stoletích, tj. 17. až 19. se stalo sídlem Židů (Polsko vůči této národnosti
v určitých dobách projevovalo vysokou míru smířlivosti, proto se Židé na jeho území
často stěhovali). V 18. století židovská národnost tvořila 60 procent populace
Chelmu.
To bohužel také město poznamenalo. Během II světové války zažilo masové exekuce Židů.
Městečko jako takové netvoří ucelený historický celek. Prastarým jádrem je vlastně
Góra Katedralna, což je mírné návršíčko, na které jsme v úděsném vedru vyšlapali
a prohlédli si místní katedrálu, majestátní bílou kostelní stavbu. V městečku bylo
možno zaznamenat spojování dvou kultur, západní a východní církve, které se na této
východní hranici Polska mísí, i když více až v severnějších polohách. Východní
církevní rit připomínaly kostely s baňatými věžemi.