Polsko 1998: 5. den - Bialowiežski prales / Warmiňsko-Mazursko
Pátého dne našeho putování po Polsku byla na řadě návštěva starého Bialowiežského pralesa. Kdysi dávno patřil výhradně polskému monarchovi a byl jeho privátní honitbou. Doufali jsme jako všichni ostatní návštěvníci tohoto místa, že spatříme zubra, prales je totiž jediným místem v Evropě s tímto volně žijícím savcem. Jako reálně uvažující lidé jsme věděli, že šance na jeho spatření není moc veliká. Oříškem, který jsme po ránu museli řešit, spočíval v neznalosti prostoru pralesa. Neměli jsme bohužel podrobnou mapu a tudíž jsme nevěděli, kde přesně jsme. Podle automapy jsme byli asi 10 kilometrů na východ od městečka Hajnówka na hlavní silnici vedoucí do vesničky Bialowieža. Na poměrně civilizovaném parkingu byla restaurace, ale byla zavřená. K dispozici bylo akorát WC, které nemělo dveře. Les byl ale čistší. Nejjednodušší bylo pokračovat na kolech na konec silnice k běloruské hranici a doufat, že někde najdeme turistickou kancelář. I když bylo ještě mokro, déšť z noci byl pryč. Jízda po rovné silnici byla příjemná, z obou stran lemovaná lesy. Asi každému cvakaly v hlavě otázky, kde jsou zubři? Nalevo? Napravo? Tak ještě něco historie. Polovina Bialowiežského pralesa je v Polsku, polovina v Bělorusku. Centrum tvoří vesnička Bialowieža (což jsme sami poznali), kde sídlí několik vědeckých ústavů. Ale nepředbíhejme. Asi po dvou kilometrech jízdy se po levé straně objevila bytelná ohrada z obrovských kůlů. Zubři, napadlo každého. U jedné brány jsme zastavili. Cedule na plotě hlásila: Pozor zubři. Vstup zakázán. Koukali jsme skrze otvory v ohradě ve snaze nějaké zvíře zahlédnout, ale marně. Nikdo z nás nebyl zoolog, aby nám řekl, jsou-li zubři noční zvířata a tím pádem dopoledne spějí.
A tak jsme vyrazili na kolech hledat zubry. Měli jsme konečně mapu a tak jsme mohli jet cestou necestou, lesy, vodami, bažinami. Hned za Bialowieží ve směru na Narewku jsme natrefili na zbytek starého osídlení, skanzenu v podobě několika doškových domků a malých větrných mlýnů. Asi po třech kilometrech jsme sjeli z asfaltky a vydali se po rovné udusané pískové cestě. I z té jsme časem odbočili ve snaze dostat se do hlubších lesů. Zubr však nikde. Zázrak se stále nekonal. Ani nevím, kdo jej chtěl uprostřed hlubokých lesů potkat. Nevím, jak bychom zastavili takového mazlíčka, kdyby se námi rozběhl. Ale nejspíše by to neudělal, proč by se honil za strakatými cyklisty. Bohužel při skupinové jízdě našeho 16členného peletonu se zapletla Vláďovi Rybářovi řidítka do řidítek Ivo Reifa a byl z toho velmi ošklivý pád. Ani ne tak od pohledu, jako výsledkem. Ivo to odskákal naražením ramene. Bylo to nešťastná náhoda, bohužel s nepříjemnými následky. Výlet ale neskončil, protože Ivo zaťal zuby. Lidí jsme nepotkali, zato jsme narazili při návratu na dřevěná stavení ve vesničkách Budy a Teremisky, které byly očividně obydleny. Zahrádky byly upravené a plodily zeleninu. Za Teremiskami jsme se rozhodli zkrátit si cestu k bydlibusu a vzali jsme to přes les. Po odbočení jsme narazili na strašnou spoustu žampiónů, které jsme sesbírali s cílem nechat je zpracovat naše řidiče-kuchaře a vylepšit si tak jídelníček. Les byl klidný a tichý a ještě tišší, když jsme narazili na ceduli: "Pozor, zubři. Vstup do lesa na vlastní nebezpečí." Nebo tam možná dokonce stálo "Vstup zakázán". Že by úplně nakonec jsme přeci jenom na nějakého vousáče s rohy narazili? Nebylo nám úplně do zpěvu, ale hrdinně jsme vyrazili. Jeli jsme tiše, drzé půlky u sebe. Velice pečlivě jsme pozorovali každý kousek lesa, do zatáček jsme zajížděli velmi opatrně. Na žádného zubra jsme však nenarazili. A možná že je to dobře. Dodnes mi vrtá hlavou, co by se stalo, kdybychom "kliku" měli? Zakoulel by očima jako kráva, šelmovsky zastříhal ušima a odkráčel těžkopádně do lesa nezabývaje se nějakou drobnou havětí? Ze zubřího lesa jsme vyjeli na hlavní silnici kousek od parkingu, kde stál náš bydlibus. Jak se totiž ukázalo, oboru se zubry jsme vlastně nemuseli vůbec hledat, protože jsme v jejím sousedství zaparkovali. Parking se také jmenoval Zwierziniec. Naložili jsme kola a v pozdním odpoledni se vydali dál. Z Hajnówky jsme vyrazili po vedlejších silnicích směrem Bailystok a Grajewo do Elku, kde nás přivítal kraj Mazurských jezer. Tento den jsme se opět překročili hranicí krajů, tentokráte jsme opustili kraj Mazowsze-Podlasie a vjeli do kraje Warmie-Mazury. K jezerní oblasti jsme se přiblížili ještě v době, kdy bylo dobře vidět, takže jsme si jej během jízdy mohli v pohodě prohlížet. Na kole se totiž během jednoho dne projet nedá, na to je jezerní oblast příliš rozlehlá. Chtěli jsme také dojet za světla, abychom mohli hledat nějaké kouzelný flek u vody. To jsme ale netušili, že to bude zapeklitý problém. Těsně před městečkem Mikolajky na břehu snad největšího jezera Šniardwy jsme zatočili na sever a od vesnice Szymonka pozorně sledovali pobřeží jezera Jagodne a později jezera Niegocin. Silnice zde totiž vede velmi těsně podél břehu, takže jsme si mysleli, že nebudeme muset nikam zajíždět, že místo najdeme pohledem z okna. Místo jsme však nenalezli. Břehy byly buď zarostlé vysokým rákosem, nebo hustě osídlené. A když už jsme narazili asi na jedno až dvě místa, kde to jakžtakž šlo, řidiči si netroufli sjet z asfaltu na nezpevněný povrch kvůli těžkému vozu. Nakonec jsme skončili uprostřed městečka Gižycko, vedle tovární haly. Hledání nám totiž trvalo tak dlouho, že jsme do městečka dorazili za tmy. V centru jsme nalezli velikou louku a tím hledání skončilo. Vody jezera Niegocin byli na pěší dojití. Ani nevím, jestli ještě ten večer šel někdo do vod jezera. Co ale vím určitě, že polovina osazenstva busu vyhledala putyku a mohli jsme si dát vodečku. Spaní pod širákem otravovali pouze komáři, repelent je však odehnal. Foukal příjemný větřík a tak spaní uprostřed městečka bylo příjemné. |
Na
konci silnice, ve vesničce Bialowieža bylo vše, v co jsme doufali. Koupili jsme
podrobnou mapu oblasti a navštívili správu parku. Teprve tehdy jsme pochopili, co je Bialowieski
park narodowy a co Puszcza Bialowieska. Puszcza je celá pralesní oblast. Národní
park je částí pralesa, je to plotem obehnaná část lesa s výjimečnou flórou a
saunou. Parkem vedou poznávací okruhy, bohužel se do něj nesmí kolech. Cesty vedou často
po hatích přes močály. Nastalo dilema: odložit kola a projít si Park pěšky nebo zůstat
na kolech a projet se volnými prostorami Puszcze? Nakonec rozhodlo to, že ten den jsme
volili jízdu na kolech. Druhým důvodem bylo to, že v Parku zubři nejsou, ti žijí ve
"volných" lesích Puszcze. Největší šance je spatřit je v části zvané Zwierzyniec,
což je kromě zubrů i rezervace bilgorajských koníků.