Polsko 1998: 6. den - Mazurskie jezera / Warmiňsko-Mazursko
Kraj Warmie-Mazury se rozkládá v severovýchodní části státu,
od povodí dolní Visly až po hranici s Litvou. Region je příjemně zvlněný, zalesněný
a málo obydlený, minimálně industrializován. Samotná část Mazury má bezpočtu jezer
a jezírek a je také známá jako Krajina Velkých Mazurských jezer / Kraina wielkich
jezior Mazurskich. Jde o místo s největší jezerní koncentrací v Polsku. Celkem 15
procent oblasti je pod vodou a jsou zde dvě největší polská jezera: Šniardwy (114
qkm)
a Mamry (104 qkm). Většina jezer je propojena kanály a řekami, což vytváří
velmi rozsáhlý systém vodních cest. Hlavními středisky této oblasti jsou městečka:
Gyžicko a Mikolajki plus Wegorzewo a Ruciane-Nida v nejsevernější a nejjižnější části
Ráno jsme se různě rozcourali. Každý si ten den mohl jet, jak sám chtěl, neboť bus zůstával na místě. Asi deset nás vyrazilo z Gižycka po západní straně soustavy jezírek směrem na sever. Až do vesničky Doba vedla asfaltka, poté přešla v polní cestu a do Pilwy byla dokonce cesta značně rozbitá. Z vodních ploch bylo nejlépe vidět jezero Dobskie, kterému se cesta nejvíce přiblížila. Za Pilwou jsme vjeli opět na kamennou cestu, ale bylo to za trest. Až do Radzieje byla zrobena z malých kostek, takže jsme si rozdrncali zadky. Proto jsme radši uhnuli z hlavní cesty a vzali to opět podél břehu jezírka Lapab. Za stejnojmennou vesničkou skončila asi na kilometr jakákoliv cesta a do cesty se nám málem postavil močál. Do cíle naší jezerní objížďky, vesničky Sztynort Dužy jsme však dorazili bez ztráty člověka. Na kraji vesnice jsme narazili na bistro, kam jsme hned zapadli. Myslím, že jsme ochutnávali nějaké bramborové speciality, placky, bramboráky nebo něco na ten způsob. Zbývalo však překonat ještě dva kilometry k propusti mezi jezery Dargin a Mamry, zvaného Kirsajty. Chvíli jsme pozorovali proplouvající plachetnice, ale foukalo a mys vrátili zpět do Sztynortu Dužy. Naše kroky vedly podruhé do restaurace, protože jsme chtěli ochutnat nějaké rybičky. A zamlsali jsme si. Už ani nevím jejich názvy, každý si však dal nějakou jinou. S rybami v žaludku jsme namířili k dalšímu cíli toho dne, Vlčímu
doupěti. Cestě podél vody jsme se vyhnuli a do vesnice Radzieje jsme radši dorazili po
asfaltu. Průjezd vesnicí byl šokem pro kolo Honzy Jelínka. Vůbec ten den stávkovalo.
Také bylo Celý areál se rozkládal na 18 ha půdy a stavělo jej 3000 Němců od r. 1940. Region východního Pruska byl zvolen záměrně ze dvou důvodů: Byl poměrně málo obydlen a daleko od důležitých měst a dopravních cest. To umožňovalo stavět nerušeně bez pozornosti obyvatel. Hitler se zde zabydlel v průběhu roku 1941 a do roku 1944 toto místo opouštěl pouze na krátké cesty. Z plánku jsme se dozvěděli, kterým nacistickým pohlavárům byl přidělen konkrétní bunkr, kde sídlil Hitler, kde Goebels apod. Kromě toho se návštěvník seznámí s celkovým vojenským zajištěním krajiny. Soustava jednotek a opevnění mezi jednotlivými jezery učinila z tohoto prostoru neprostupné území. Při prohlídce návštěvníka zaujme spousta malých větviček i větví, které podpírají šílené masy železobetonu. Proč? Nevíme. Nezeptali jsme se. Asi po hodince prohlídky jsme popadli kola, protože počasí se rychle kazilo. Namířili jsme si to cestou necestou přes les ke státní silnici vedoucí zpátky na Gyžicko. Uprostřed lesa jsem píchnul a spravoval. Kolem poletovali komáří bestie, to někteří ze skupinky nevydrželi a rozjeli se po lese na různé strany hledat výjezd. Už jsme se málem nesetkali. Než jsme stačili dojet na hlavní silnici, začalo pršet. Bylo dost pozdní hodina a nezbylo nic jiného než se seřadit, vytvořit hada a jet. Čekat se nedalo. Po silnici jezdilo bohužel dost aut. Záhy jsme byli mokří a prostydlí. Tato anabáze trvala 25 kilometrů. Nikomu se však nic nestalo a po večeři jsme mohli vyrazit dál, k Baltu konečně. Projížděli jsme Pruskem, krajinou, která získala jméno od jednoho z baltských kmenů pradávné historie - Prusů. Mnozí lidé se domnívají, že jde o původní německý název. Není tomu tak, Němci jej převzali od historického názvu země. Germánským usedlíkům, kteří tuto krajinu začali na přelomu prvního a druhého tisíciletí po Kristu obydlovat, se začalo říkat pruští Němci. O původních baltském kmeni Prusů se říká, že byli německými novousedlíky zcela vyhubeni, nebo že jejich pranepatrné zbytky mezi Němci asimilovali. Odkud se baltské kmeny (Prusové a Baltové) vzali, se moc neví. Některé prameny tvrdí, že u Balty prostě byli, zatímco kolem se stěhovali Keltové - Germáni - Slované. V každém případě jsme projížděli krajinou patřící obydlenou před II. světovou válkou německým obyvatelstvem. Jeho minulá přítomnost také stavebně krajinu poznamenala. |
jezerní oblasti. Zajímavostí místa je navíc to, že vzhledem ke složité prostupnosti
si tuto oblast za své hlavní sídlo zvolil Hitler a nechal zde vybudovat svůj hlavní
stan Vlčí doupě / Wilczy Szaniec nedaleko vesnice Gierlože. Jinak je celá oblast rájem
vodní turistiky, někteří odborníci však vzdálenější jezerní oblast Suwalki hodnotí
výše.
slátáno
provazem. V Radzieji však toho měl bicykl už asi dost a rozložil
se. Přes půl hodiny se v něm kluci vrtali, než jsme mohli vyrazit dál. Manželé Jelínkovi
museli prosit boha, aby kolo vydrželo. Krajina se malinko zdvihla, objevila se drobná
stoupáníčka. Za vesnicí Parzc bylo jasné, že se doupěti blížíme. Nenápadná nápadná
železnice nás upozornila, že bunkry už budou. Při vjezdu do lesa na nás vykoukl první
betonový masív jednoho z bunkrů Vlčího doupěte/Wilczy Szaniec. Chvíli jsme řešili,
jestli do areálu máme vniknout i s koly načerno rozbořeným plotem, podobně jako mnoho
Poláků. Padlo však rozhodnutí kola odložit a projít si to pěšky. Asi půl kilometru
dál byl hlavní vchod. Řádně jsme zaplatili a vydali se na pěší obchůzku. Její dobu
si každý návštěvník zvolí podle svého. Procházka vedla od jednoho bunkru ke druhému,
které "bohužel" ruská vojska po válce rozbourala, takže se šlo vlastně od
jednoho betonového masívu k druhému. Rusové je ovšem rozbourali tak, že s troskami
nejde nic dělat, aniž by nehrozilo nebezpečí pohybu šílených hmot. Do některých
bunkrů se dalo nahlédnout, ale na vlastní riziko.