Polsko 1998: 10. den - Toruň, Gniezno, Poznaň / Velkopolsko

1. trasa autobusu: Wladyslavowo - Toruň 2. trasa autobusu: Toruň - Gniezno 3. trasa autobusu: Gniezno - Poznaň 4. trasa autobusu: Poznaň ... Praha

Závěr našeho zájezdu byl naplněn historií polského státu. Hned po ránu jsme navštívili jednoho z nejpozoruhodnějších historických měst našeho severního souseda, TORUŇ, která leží ještě v Pomořansku. Přestože se to možná bude zdát někomu divné, jde také o bývalý hanzovní přístav. Hanzovní města se na Visle nacházela dokonce ještě hlouběji ve vnitrozemí.

Historie Toruně začíná v 11. století, kdy je okolní území obsazeno Slovany. R. 1233 bylo město přivedeno k rozkvětu, a to v okamžiku, kdy sem přišel Řád německých rytířů. Ti jej přetvořili v jedno ze svých předsunutých stanovišť, které nazvali Thorn. Obehnali je obrannými zdmi a postavili hrad. Místo se rozvíjelo taky rychle, že již záhy vzniklo Nové město mimo hradby, které mělo vlastní náměstí, radnici a kostel a bylo také záhy opevněno. R. 1280 se Toruň připojila k Hanzovní lize. Jak však rostlo napětí mezi Řádem a Polským státem, stávala se situace v městě výbušnou. R. 1454 se proti ekonomické restrikci Řádu zdvihla protestní vlna, obyvatelstvo povstalo a zničilo místní hrad. Nejdůležitějším datem je rok 1466, kdy byla podepsána Toruňská smlouva. To byl vlastně konec moci Německého řádu. Rozsáhlá oblast od Toruně po Gdaňsk připadla Polskému státu. Následovalo období prosperity až do švédských válek, poté byla štěstěna pro osud města vrtkavá. R. 1793 po 2. dělení Polska připadlo město pod pruskou správu a pod Polskou se vrátilo až po II. světové válce. Ta naštěstí na rozdíl od jiných měst nepoznamenala město velkými škodami. Přesto středověká část musela být restaurována a město se dnes pyšní jednou z nejrozsáhlejších památkových rezervací. Za prohlídku stojí především dvě hlavní náměstí, Rynek Staromiejski s radnicí (Ratusz Staromiejski) a Rynek Novomiejski.

My jsme dorazili do města brzo ráno, byl víkend, a město bylo dost mrtvé. První naše zastávka patřila kostelu pany Marie (viz obrázek nahoře vpravo), jehož prohlídka nás zaujala. Na náměstí (Rynek Staromiejski) byl pár kroků, byla však škoda, že bylo moc brzy. Po jeho obvodu se časem jistě otevřely kavárničky a staré centrum ožilo. Uprostřed náměstí stojí velice zajímavá budova, čtverhranná stavba radnice a proti ní neméně zajímavá stavba Artušův dvůr. Od náměstí jsme se vydali směrem k Visle (Wistula), jejíž břeh je od starého jádra oddělen městskými hradbami se zachovalými pevnostními bránami. Na jejich obvodu patří k nejzajímavějším památkám nakloněná obytná věž, Krzywa wieža). Z dalších památek v historickém centru stojí za vidění určitě katedrála svatého Jana baptisty a Jana evangelisty (Katedra Sw Janów), ve které visí druhý největší zvon v Polsku. Za pohled stojí také ruiny německého hradu, který byl po pádu Řádu německých rytířů rozbořen, takže z něj zbyly pouze trosky, ale rozsáhlé. Za "hradbami", které v dnešní době netvoří již celistvý pás, se nachází druhé náměstí, Rynek Novomiejski, který působil uklidňujícím dojmem se svojí dominantou, protestantským kostelem (Košciól  Sw Jakuba). Představa procházek po starém městě za teplého večera byla velmi lákavá. My jsme však čekat nemohli a museli uhánět dál. Ten den nás čekaly ještě dvě památky a povinnost urazit nějakou stovku kilometrů, aby jich na noční přejezd nezbylo příliš moc.

Další zastávkou na trase bylo městečko GNIEZNO/Hnězdno (název pochází od slova gniazdo), ležící již ve Velkopolském kraji. Podle legendy jej založil mytický Lech. V každém případě toto místo spojují Poláci se zrodem své státnosti. První písemně zaznamenaná je vláda polského knížete Mieszka I., který  na konci 10. století vytvořil první jednoduchou politickou jednotku a přijal křest, Gniezno označil za své hlavní sídlo. Nedlouho poté bylo ovšem řízení společenství přeneseno do Poznaně, která převzalo funkci sídelního města. Gniezno však nadále zůstává christianizačním centrem země a je spojeno především s působením a historií sv. Vojtěcha, asi nejvýznamnějšího polského svatého. Gniezno se stalo sídlem arcibiskupství a poté, co zde byl v místní katedrále korunován r. 1025 Boleslav Chrabrý jako první polský král, stalo se též místem korunovací.

V nejstarší gotické katedrále jsou uloženy ostatky sv. Vojtěcha, českého kněze a katolíka, který se zasloužil o to, že pohanské polské kmeny se přihlásily ke katolické církvi. Dnešní stav stavby pochází ze 14. století, stavba je velmi působivá, za podívání stojí zvláště bronzové románské dveře z 12. století a gotický portál. Centrum města působil klidným, maloměstským dojmem. Podobně jako v Toruni lidé asi ještě nevytáhli paty.

Jak na jedné straně Velkopolsko nepůsobí v těchto místech atraktivně z hlediska krajinářského, je atraktivní historicky, právě kvůli ranné historii polského státu. Dokladem jsou i ukázky prvních osídlení ještě před vznikem tohoto státu, které se nacházejí na dvou místech mezi Toruní a Poznaní: v Biskupinu a v Lednickém areálu. U druhého jsme cestou do Poznaně na chvíli zastavili. Bylo již pozdě, po uzavření areálu. Takže jsme se na nevelký skanzen mohli podívat pouze přes plot. Je však přehlédnutelný jedním pohledem. Sestává ze starých dřevěných budov, které je možné si při návštěvě prohlédnout zevnitř a blíže se seznámit s realitami života na přelomu prvního a druhého tisíciletí. A spěchalo se  dál, na místo naší poslední zastávky, korunního místo starého Polska, města POZNANĚ. Legenda říká, že v blízkosti ostrůvku  na řece Warta se po mnoha letech opět sešli mytičtí slovanští vůdcové, bratři Čech a Lech. Když se k sobě blížili, vykřikli jeden na druhého "já tě poznám" a tak vznikl název místa - Poznaň.

Velkopolský kraj spolu s Malopolskem tvoří územní jádro Polského království a státu. Jestliže bylo Gniezno kolébkou, Poznaň byla prvním sídelním městem krále. I přes pozdější přenesení sídla polské koruny do Krakówa si Velkopolsko uchovalo význam integrální části polského státu. A to i přes intenzívní germanizaci pod pruskou nadvládou v 19. století. Zaparkovali jsme nedaleko od hlavního náměstí a zamířili rovnou do centra. Na prohlídku jsme měli asi tak dvě hodiny. Hlavní pozornost patří samozřejmě místní radnici, o které se říká, že je nejseverněji položenou renesanční stavbou. Je opravdu krásná. Hyzdí jí bohužel zástavba divadla, která dělá z budov uprostřed krásného náměstí nesmyslný konglomerát budov. I domy po obvodu celého náměstí jsou velmi krásné.

V tomto městě jsme měli jedinečnou šanci naposledy ochutnat něco z polských specialit. Najít však vhodnou, slušnou restauraci s místními jídly však bylo komplikované. Nakonec jsme našli moderní restauraci v podstatě s tácovým servisem, ale nevadilo to. Hlavně že měli na jídelníčku jídla, která jsme hledali. Především staropolskou polévku. Byla zvláštní, hustá, krémovitá.

Poslední polské jídlo a hurá domů. Cesta nás čekala dlouhá, takže karty do ruky, pívečko na stůl a překousat dálavy k české hranici. Druhý den dopoledne jsme byli po 3000 kilometrech zpátky.