Cesta dále stoupala po kamenném podloží a svítala naděje, že dosáhneme aspoň chatu Ciottulu di i Mori ve výši 1991 metrů. Myšlenka na zdolání vrcholu Paglia Orba jsme zavrhli, bylo jasné, že samotný vrchol v tomto brzkém termínu nedobudeme. O kousek výše se nám do cesty postavila říčka nad vodopádem Cascade de Radule. V létě při méně vody její překonávání není asi problém, ale teď na jaře byl! O sto metrů výše na otevřené planině se skály pod nohama ztratily, objevila se louka, která byla podmáčená a na mnoha místech ležela sněhová pole. Jejich velikost se stoupáním rostla a cesta zmizela. Nevzdávali jsme se, ale znamenalo to i brodit ledovou řeku. Kolem 1800 metrů (můj odhad) naše naděje bohužel začaly pohasínat. To už naše řady odvážlivců značně prořídly. V okamžiku, kdy jsme začali poprvé propadat až téměř po pás do sněhu, jsme další postup vzdali. Chatu Mori jsme nedosáhli a ani nevíme, jak jsme od ní byli daleko. Dobrodružství však neskončilo. Při návratu se k nejodvážnějším přidávaly odpadlé skupinky a společně jsme se dostali podruhé k vodnímu přechodu nad vodopádem Radule. Jenže z druhé strany to nebyla taková legrace, pokud člověk nechtěl vlézt do vody. Při některých individuálních pokusech o překonání toku mi trnulo hrůzou. Zvláště když Hanka Zelená nedoskočila na kámen na druhé straně, sklouzla do proudu a ten jí začal strhávat. Naštěstí se na skalisku, na které nedoskočila, zachytila a vyškrábala. Fuj, ani nemyslet na to, kdyby to bylo trochu jinak. Celkem bezproblémová se zdála cesta po kmeni stromu a závěrečný skok na druhý břeh přes potok. Chtělo to jenom dojít po kmeni co nejdále. Ono se to řekne a některým hůře dělá. Hančin "sebevražedný" skok ale nikdo jiný nepřekonal, přestože mnozí si zmáchali boty a nohavice.