Dolomity 2000: 3. den - ferráta Ettore Bovero / Col Rosá/Tofana

Najedli jsme se a vydali se dolů. I když jsme seděli asi půl hodiny, mladí Italové se neobjevili. Ještě se štrachali ve stěně. Ivo šel vepředu se slovy, že si také musí vychutnat, jaké to je být na čele. Sestup byl dlouhý a namáhavý, slunce pálilo do zátylků a připékalo krky. Stín se objevoval sporadicky, protože nevysoká kleč nikoho moc nechránila. Sestup totiž vedl přímo na sever a byl nekonečný. Teprve asi po půl hodině se začala cesta mírně stáčet na východ a kleč nám dopřála trochu ubohého stínu. Sklon sestupu nedovoloval nohám ani na chvíli si oddechnout. Poslední den byl takovýto sestup již velmi nepříjemný. Po polovině pochodu se cesta stočila ještě více na jihovýchod, bohužel ke slunci, které bylo na vrcholu svých sil. V poslední fázi se scházelo kolem suťoviska, jehož boky byly bez stromů. V těchto místech připomínala cesta sestup Ostrvou k Popradskému jezeru ve Vysokých Tatrách. Šlo pouze doufat, že záhy bude konec, zvláště když už bylo vidět dno údolí a řeku T.Boite. Ale zdání klamalo, sestup jsme museli vychutnávat ještě další dlouhé minuty. A pak se opět objevila široká a rovinatá vycházková cesta od kempu. Být v té chvíli u řeky, nohy by ve vodě jenom zasyčely horkostí. Stačilo pět minut, byly zapomenuty a my se začali intenzívně zabývat myšlenkou na pivo. Padaly různé návrhy na přechod řeky přímo k chatě Fiámes, kde s největší pravděpodobností bus zaparkoval, ale nakonec zvítězila myšlenka navštívit nejdříve restauraci v kempu. Příchod do něj jsem prohádal o pět minut. Bylo 15:05, když jsme zasedali ke stolkům a s námi i Soňa a Markéta, které odmítly Alešovu ideu a od lanovky šli rovnou na místo konečného srazu. Přišly ve stejnou chvíli jako my.

Naše skupina v pohodě stihla mytí a převlečení. A pak už někteří zasedli do restaurace v chatě Fiámes, bohužel vařili až od 20. hodiny. Měli však dobré zapečené sendviče. Zatímco my popíjeli víno, Alešova skupina vyslala zprávu, že jsou dole v Cortině. Neměli jsme kam spěchat. Po 18. hodině "přeochotný" řidič nakopl bus a vrátil se do kempu vstříc zbytku, který se tak akorát stačil oprášit z nejhoršího a opláchnout se v řece. V půl sedmé jsme vyrazili zpět domů. Autobus odmítal v tu chvíli nastartovat, takže řidič musel požádat cizí caravan o šťávu. Naštěstí po zbytek cesty se již žádné překvapení nekonalo a po páté ranní v pondělí jsme vystoupili u metra ve Strašnicích.