Pyreneje 2000: 8. den - trek v Ordese 

A lilo i ráno, když se díky světlu za okny objevila krajina Národního parku Ordesa. To byla smutná zpráva. Co dál v nejkrásnější části španělských Pyrenejí? Padl návrh odjet do vnitrozemí, do měst, civilizace a navštěvovat památky. Tam by se člověk občas před deštěm schoval. Lítost nepobýt ani chvíli v tak doporučovaném kusu přírody však byla větší a tak jsme si nandali pláštěnky a vyrazili na hodinovou procházku. Že uvidíme horu Monte Perdido? Na to jsme mohli zapomenout, vrcholky nejenomže byly v mracích, ale všude nahoře spousta sněhu. Bylo však zřejmé, že pochod údolím Valé de Ordesa a výstupy někam nahoru musí být v přijatelnějším termínu kouzelné. Naznačovalo to těch pár krásných vodopádů, které jsme měli možnost během krátkého pochodu spatřit. V 11:00 jsme zvedli autobusovou kotvu a jeli navštívit jiné údolí národního parku, kaňon Aňisclo, který byl nížeji položen a tudíž dostupnější.

Autobus se vydal na cestu, kterou měli podle původního programu absolvovat ti, co by se tento rozhodli pro kolo a ne pro pěšárnu. Jen jsme vyrazili a urazili pár kilometrů, bylo jasné, že třikrát škoda, že jsme nemohli sednout na kolo. Silnice vedla neskutečně krásnou krajinou, cesta klesala hlubokým údolím podél říčky Arazas zařízlá mezi hlubokými skalami. Pohledy z busu působily mohutným dojmem, bohužel se nedalo moc fotografovat, neboť počasí bylo stále mizerné. Jízda byla velmi pomalá. Nebylo divu, klesali jsme ze 1300 metrů. Po soutoku s řekou Ara se přeciť jenom krajina rozevřela a narovnala. V Sarvisé (845 m) jsme odbočili na silničku GR 15 a silniční dobrodružství začala nanovo. Cesta byla opět sevřena skalami a kroutila se jako had. Bohužel bylo velmi brzy zřejmé, že celý přesun bude daleko delší a že i na kaňon Aňisclo nezbude moc času. Pohledy z okna tuto nepříjemnou skutečnost nahrazovaly. Však jsme také zkoušeli krajinu fotit za jízdy. Znovu jsme museli konstatovat: Třikrát škoda, že jsme nemohli jet na kole, přestože bychom měli v cestě několikakilometrový stoupák až k vesnici Fanjo ve výši téměř 1400 metrů. Jestli se někdy do Ordesy ještě vrátím, musím se projet ať už autem nebo na kole po GR 15! A to jsem při tomto dušování neznal ještě druhou polovinu cesty, sjezd do Escalony. Už po pár kilometrech bylo jasné, že průjezd touhle rozervanou a divokou krajinou je zážitek. Prázdnotu místa doplňovaly sem tam roztroušené kamenné a tiché vesničky. Takové na francouzské straně vidět nebylo. Hodinku po poledni jsme se přiblížili parkingu u kaňonu Aňisclo, bus však ještě museli zdolat velmi nepříjemnou zatáčku, kdy nás radši řidiči vypustili z vozu a jeli sami. Jarda pak tvrdil, že tak sevřený zadek zatím ještě nikdy neměl, bál se totiž, aby se s přívěsem neurvala krajnice. Vše dopadlo dobře a čekal nás skutečný kaňon, počasí se výrazně zlepšilo, dokonce vykouklo sluníčko.