Do sedla Col de Chioula jsme se dostali teprve v 16:00. To nebylo příjemné, ale vzhledem k odhadu, že cesta do Quillanu (cca 50 km) vede jenom dolů a že v 19:00 budeme už zase všichni bezpochyby na palubě vozu, jsme šli do sedel. Mraky nad námi nepříjemně hrozili. Až na dvě krátká stoupání a několik rovinek vedla silnice skutečně většinou s kopce dolů. S Jindrou G. a Karlem Z. jsme vytvořili skupinku a využívajíce příležitost jsme si mírně zazávodili se snahou občas předjet i nějaké to auto. Občas nás někdo z ostatních účastníků hodnotil jako paka, ale nevyzkoušejte si šus, když to mastí téměř samo! Chce to jen nebát se naklonit pořádně kolo a nepřejet do protisměru (některým se to ne vždy zdařilo). Faktem je, že při této jízdě jsem se neodpočinul ani pří jízdě s kopce. Musel jsem makat i v zatáčkách, fuj! Na kraji Quillanu jsem po posledním skvělém sešupu zastavil kolo, abychom společně s Karlem Z.počkali na ostatní, když tu se ozvalo velice hlasité SŠSŠS z mého kola! Byl to tak prudké a hlasité syčení, že jsme chvíli nevěděli, co to vůbec může být. Byla to duše. Ježíši díky, že mi praskla až po dojezdu ... No nazdar hodiny! 

Všichni trasu přežili bez pohromy, takže jsme mohli po večeři konečně vyrazit ke Středozemnímu moři, pobyt u nějž měl pohladit unavené duše mezi námi. Já jsem se vracel na katalánské pláže po 31 letech! Poprvé jsem zde byl v roce 1969, kdy jsme prožil svých sweet litlle seventeen na Canet-Plage a poprvé zažil oslavy pádu Bastilly. S najitím místa na vyspání to však nebylo tak jednoduché. Od roku 1969 se hodně změnilo. Uvízli jsme v hotelové spleti uliček a parkujících aut, jedno z nich jsme museli dokonce odházet, abychom mohli kupředu. Řidiči odtud radši vypadli a našli odstavnou plochu na pláži poblíž St.Cyprien-Plage. Na jedné straně moře, na druhé slané jezero a vedle busu rybářské domky z rákosí. Že by skanzen? Rybářské domky, prý. Většina lidí opustila na noc bus a šla spát na pláž. Předtím ale ještě většina provedla co? No přeciť popila červené víno. Holky jej potřebovaly až tak, že o ně prosily v jednom kuse jednoho z majitelů demižónu, Boba F.