Apeniny 2001: 9. den - Viterbo, Orvieto

Jenže my měli jedno jediné přání, najít bus. Před Orvietem jsme najeli na hlavní silnici a vydali se intuitivně vlevo, na západ. V dešti nás míjel jeden náklaďák za druhým. Neměli jsme moc tušení, kde jsem a hledali jsme přístup do města. Po odbočení z hlavní nás čekalo dva kilometry dlouhé stoupání do kopce. Když jsme vysupěli těsně pod hradby k první středověké bráně, natrefili jsme na Aleše. Oznámil nám, že autobus viděl. Stál dole, v místech, odkud jsme před chvílí vystoupali. A tak zase dva kilometry dolů! Bus byl zaparkován v jedné nenápadné zatáčce. Hodili jsme kola pod plachtu, řidiči je hned vázali a my svlékali ze sebe vrstvy vody. Lilo a lilo i během večeře  a Orvieto bylo jenom kousek od nás. Někteří doufali, že přestane a hned vyrazí nahoru, ale byly to dva dlouhé kilometry. A lilo.

Nakonec jsme se rozhodli přejet na východní stranu, kde bylo údajně veliké parkoviště u lanovky vedoucí nahoru do města. Skutečně jsme v pohodě zaparkovali u lanovky, ještě lépe řečeno mezi místní železnicí a rychlodráhou. Občas se ozval hrom a kolem nás prolétl vlak rychlostí asi 150 km/hod. Zjistili jsme, že lanovka do Orvieta jezdí pouze do 20:30, ale do půlnoci se dá sjet busem. Pěšky to byly totiž asi 4 kilometry. Polovina lidí se rozhodla pro noční návštěvu a vyrazila k jedné z posledních lanovek. V městě jsme se pak sešli i se zbytkem, který to u busu nevydržel. Přes dvě hodiny jsme brouzdali nočním městem, cpali se zmrzlinou a koukali na noční architekturu. Velikou zajímavostí byly malované stropy v jednom renesančním domě kousek od katedrály, kde jsme zahlédli. Šlo o obchoďák s módními hadry. Nástěnnou výzdobu včetně stropů aj. pokojových úprav a štuk dělal údajně sám Michelangelo.