Apeniny 2001: 10. den - středověká města

 
MONTEFALCO * (kraj Umbria, Italy-Michelin, str. 226). Je nejúchvatnější ze všech krásných vesnic ve Spoletském údolí. Její jméno (Sokolí hora) vychází z vysoké polohy a panoramatické podívané do okolní krajiny. Vesnici, protkanou uličkami, někdy až příliš úzkými i pro auta, projedete ani ne za pět minut. Snadno tu však strávíte celé dopoledne, jehož velkou část zabere prohlídka úplně nového Musea Civico di San Francesco v bývalém kostele sv. Františka. Skvostem jeho sbírky je Život sv. Františka (1452) od Benozza Gozzoliho, živě pojatý cyklus fresek, v mnohém připomínající Giottovy malby v Assisi. Z dalších zastoupených malířů tu visí díla Perugina, Tiberia d´Assisi a Nicola Alunna - všichni se řadí k předním umbrijským umělcům středověku. Skromný gotický kostel Sant´Agostino (začal se stavět v roce 1279) v Corsu Mameli krášlí fresky ze 14. - 16. století. Ukrývá také tři mumie. Na hlavním náměstí se prodává místní víno, například tělnaté červené Sagrantino di Montefalco. Hned před městskými hradbami se tyčí kostel Sant´Illuminata s okouzlujícími freskami od Francesca Melanzina, místního umělce 16. století. Asi 2 km vzdálený kostel San Fortunato - v pěkném prostředí - zdobí fresky od Gozzoliho a Tiberia d´Assisi.
Okolí: Nejúžasnější polohou ve Spoletském údolí se vyznačuje vesnice Trevi. Jižně od ní, u silnice mířící právě do této vesnice, stojí kostely San Martino (16. století) a Madonna delle Lacrime (1487 - 1522) s malbami od Perugina, Tiberia d´Assisi a dalších.

Faktem je, že jsme řvali téměř jako praví němečtí túristi. Když dorazil Aleš s Jitkou, déšť ustal. Vláďa K. neměl nic lepšího na práci, než mne dlouhé minuty snímat a snímat kamerou. Blbě se přitom uculoval. To snad bylo lepší jít na prohlídku městečka. Ukázalo se, že kousek dál, na náměstí, je kavárnička s daleko lepším výhledem, zatímco my seděli téměř na staveništi. Prý moc pršelo a těch 50 metrů už nebylo k zvládnutí. Banda! Někdo se vydal na obhlídku, někdo vyrazil dobýt autobus. Aleš chtěl stále něco fotit, ale museli jsme jej s Jitkou honit, protože do konce časového limitu zbývalo velice málo minut. Nakonec jsme jej museli z Montefalca vyhnat násilím. Jízdu jsme zahájili prudkým sjezdem a mazali na plný kule. A to jsme neměli dělat. Jelo se skutečně bezvadně. Záhy jsme byli dole ve spoletském údolí a podle ubíhajících kilometrů na tachometru jsme čekali každou chvíli ceduli Bevagna. Cílového městečka. Jenže se neobjevovala. Ujeli jsme dávno cílových šest kilometrů, a pak ještě jeden kiláček a jeden a ... a Bevagna nikde. Akorát jsme dohnali Vláďu K. s Ivanou. Po deseti kilometrech se konečně objevila cedule, Foligno (41,1 m)! Tedy místo, kterému jsme se měli za každou cenu vyhnout. To už nám bylo jasné, že akademické opoždění o 15 minut se sakramentsky natáhne. Přeceť jenom se mi nakonec coby vedoucímu zájezdu podaří přijet pozdě!