Apeniny 2001: 11. den - Assisi, Perugia

 
PERUGIA ** (kraj Umbria, Italy-Michelin, str. 262, Itálie- Olympia, str. 215). Hlavní město regionu s mnoha historickým památkami - pův. sídlo Umbrů, v historické době jedno z 12 etruských měst. Staré jádro Perugie se rozprostírá kolem Corsa Vannucci pojmenovaného na počest místního malíře Pietra Vannucciho alias Perugina. Na severním konci leží Piazza IV Novembre, jíž dominuje Fontana Maggiore ze 13. století,  kterou ztvárnili Nicola a Giovanni Pisanovi. Vzadu se tyčí dóm z 15. století. Po stranách portálu se všimněte sochy papeže Julia II. (1555) a kazatelny, zpodobněné pro kostel San Bernardino (1425) v Sieně. Capella del Santo Anello ukrývá "svatební prsten" Panny Marie - těžký achát, jenž prý mění barvu podle charakteru svého nositele. Obětinami ověnčený pilíř v hlavní lodi krášlí renesanční malba Madonny delle Grazie od Giana Nicoly di Paolo. Postavě se připisuje zázračná moc a matky sem přicházejí s právě pokřtěnými dětmi. V příčné lodi spočívají ostatky papežů Urbana IV. A Martina IV. Dále od Corsa, na Piazze San Fransesco, stojí Oratorio di San Bernardino (1457 ? 61) s pestrobarevným průčelím od Agostina di Duccio. Za starými městskými hradbami na Borgu XX Giugno se rozkládá San Pietro, kostel s nejvýstřednější výzdobou v Perugii. Byl založen v 10. století a přestavěn v roce 1463. V pěkném interiéru vás asi nejvíce zaujme dřevěný kůr (1526). Na Piazze Giordano Bruno naleznete největší kostel v Umbrii San Domenico (1305 - 1632), známý gotickým náhrobkem Benedikta XI. (kolem 1304) a dekorací od Agostina di Guccio.

A pak došlo ke slavnostnímu srazu. Maruška S. nás odtáhla kamsi na předměstí, kde si otipovala skvělou restauraci. Hlavně kvůli lasagním. Tip měl však beznadějně zavřeno. Maruška málem dostala deku. Tak jsme vyšplhali zpátky do centra a šli směr tip Boba F. Čas ubíhal, ostatní se stále někde zastavovali a tak jsme je setřásali a setřásali. Bobův tip také vybouchnul. V 17:00 restaurace ještě nefungovaly. Mladá univerzitní mládež mezitím zaplnila náměstí a hlučela. A my byli bez večeře. Nezbývalo než někam vlézt bez ohledu na krásu jídelního zařízení. Ale nikde nic a doba srazu se neodbytně blížila. Čelo skupiny zamířilo u Rocca Paolina do podzemí. To stojí skutečně za to. Vede pod starým městem až k městskému autobusovém nádraží. Je propojeno jezdícími schody a odkrývá staré základy Perugie údajně až po dobu Etrusků. Chvíli jsme s Vláďou R. postáli mezi autobusy, ale naši lidé z podzemí nechtěli a nechtěli vylézt. Večeře se v mých očích pomalu rozplývala.