Apeniny 2001: 11. den - Assisi, Perugia
PERUGIA ** (kraj
Umbria, Italy-Michelin, str. 262, Itálie- Olympia, str. 215). Hlavní město regionu s mnoha
historickým památkami - pův. sídlo Umbrů, v historické době jedno z 12 etruských
měst. Staré jádro Perugie se rozprostírá kolem Corsa Vannucci pojmenovaného na
počest místního malíře Pietra Vannucciho alias Perugina. Na severním konci leží
Piazza IV Novembre, jíž dominuje Fontana Maggiore ze 13. století,
kterou ztvárnili
Nicola a Giovanni Pisanovi. Vzadu se tyčí dóm z 15. století. Po stranách
portálu se všimněte sochy papeže Julia II. (1555) a kazatelny, zpodobněné pro
kostel San Bernardino (1425) v Sieně. Capella del Santo Anello ukrývá
"svatební prsten" Panny Marie - těžký achát, jenž prý mění barvu
podle charakteru svého nositele. Obětinami ověnčený pilíř v hlavní lodi
krášlí renesanční malba Madonny delle Grazie od Giana Nicoly di
Paolo. Postavě
se připisuje zázračná moc a matky sem přicházejí s právě pokřtěnými dětmi.
V příčné lodi spočívají ostatky papežů Urbana IV. A Martina IV. Dále od
Corsa, na Piazze San Fransesco, stojí Oratorio di San Bernardino (1457 ? 61) s pestrobarevným
průčelím od Agostina di Duccio. Za starými městskými hradbami na Borgu XX Giugno
se rozkládá San Pietro, kostel s nejvýstřednější výzdobou v Perugii.
Byl založen v 10. století a přestavěn v roce 1463. V pěkném
interiéru vás asi nejvíce zaujme dřevěný kůr (1526). Na Piazze Giordano Bruno
naleznete největší kostel v Umbrii San Domenico (1305 - 1632), známý gotickým
náhrobkem Benedikta XI. (kolem 1304) a dekorací od Agostina di
Guccio. |
A pak došlo ke slavnostnímu srazu. Maruška S. nás odtáhla kamsi na předměstí,
kde si otipovala skvělou restauraci. Hlavně kvůli lasagním. Tip měl však beznadějně
zavřeno. Maruška málem dostala deku. Tak jsme vyšplhali zpátky do centra a šli směr
tip Boba F. Čas ubíhal, ostatní se stále někde zastavovali a tak jsme je setřásali a
setřásali. Bobův tip také vybouchnul. V 17:00 restaurace ještě nefungovaly. Mladá
univerzitní mládež mezitím zaplnila náměstí a hlučela. A my byli bez večeře. Nezbývalo
než někam vlézt bez ohledu na krásu jídelního zařízení. Ale nikde nic a doba srazu
se neodbytně blížila. Čelo skupiny zamířilo u Rocca Paolina do podzemí. To stojí
skutečně za to. Vede pod starým městem až k městskému autobusovém nádraží. Je
propojeno jezdícími schody a odkrývá staré základy Perugie údajně až po dobu Etrusků.
Chvíli jsme s Vláďou R. postáli mezi autobusy, ale naši lidé z podzemí nechtěli a
nechtěli vylézt. Večeře se v mých očích pomalu rozplývala.
|