Cesta obtáčela vrcholek Cime Vani Alti (2690 m) a my stále vyhlíželi začátek ferraty Bagnin-Vani Alti. Tak se ukaž, říkal jsem si, protože v té době jsem se díky holím utrhnul z čelní skupiny a šlapal jsem vepředu sám. A najednou tu byla. Ošklivá, kolmá skalní stěna. No to je ohyzdnost, říkal jsem si, ale netušil jsem, že nejde o legraci, že jí skutečně cesta vede a není zajištěná. No nazdar! Hluboko dole jsem v suťovisku zahlédl dvě postavy. Byly to naše dámy? Zahalekal jsem, ale asi mne neslyšeli. Ve stěně bylo asi moji tečku obtížné dohledat. Tak šup dolů! To se lehce řeklo, ale šlo to hůře, tedy spíše pomalu. Přestože ferrata Bagnin byla pouze I. a II. stupně lezecké obtížnosti, byla téměř bez jištění a k tomu odvážně vedena exponovanou skalní stěnou. Jo, to bude chtít psychickou odolnost, vzpomněl jsem na některé slabší nátury. Kdo ten den tuto trasu nešel, mohl být vlastně rád. Tohle by bylo pro mnohé větší zkouškou než ferrata Fiamme Gialle!

Za nějakou dobu se nade mnou objevili Petr P. a Zdeněk I.. Že někdo nade mnou je, jsem poznal bohužel kvůli tomu, že kolem začaly létat šutry. No nazdar! Nezbylo než se tisknout ke stěně a na neznámé lezce volat, aby toho "volové nechali"! Po čase jsem poznal, že to je Petr a Zdeněk a mohl jsem jim nadávat jmenovitě. Po slezení skalní stěny jsem počkal na celou přední skupinu. Ne všem se dobře sestupovalo. Hanka R. si již hodně stěžovala. Zato "mládež" navazujícím kolmým a nepříjemným suťoviskem metelila a dostihla časem zadní voj "neznámých" postav. Šlo o naše dámy.