Po prvním krátkém zakousnutí všeho všudy výživných tyčinek jsme mazali dál. Ve stejné chvíli se odlepovala od země skupinka 40 mladých Taliánů a mířila stejným směrem jako my. Tak jsme vlítli do sestupu radši jako první. Cesta procházela kamennou pohádkou horní části údolí Pradidal. Bohužel nádherné počasí zmizelo, nepříjemně foukalo a obloha nevěstila nic dobrého. Bylo však natolik vidět, že daleko před námi byla k dohlédnutí chata Pradidal (2278 m). A protože do sedla Pradidal jsme moc času nenahnali, nezbývalo nám než nějaký čas našetřit při 500 metrovém sestupu údolím. Kvůli tomu a mrakům, které halily vrcholky kolem nás, jsem nefotografoval. Škoda. Kdo však mohl tušit, že později bylo počasí ještě horší.

Z dvouhodinového postupu ke klíčovému bodu - chatě Pradidal - se nám nakonec podařilo umazat drahých 20 minut. Byli jsme zde první. Je pravda, že jsme od lanovky vyrazili jako, ale chrti značky SAP z dalších skupin nás mohli trhnout. Netrhli. Ve 13:00 jsem skupince nařídil konec obědní pauzy a dal pokyn k odchodu a nalezení první ferraty. Měla být kousek za chatou. V té době dorážely první skupinky jdoucí hřebenovou trasou. To mě částečně uklidnilo, protože se mi skutečně podařilo naše holky postrčit kupředu. Že se náskok hodil, se projevovalo v tom, že ostatní přicházející vynechávali obědní pauzu a nastupovali na další cestu hned za námi.

Orientace kvůli mrakům nebyla nejlepší a tak jsme si nebyli jisti, zda-li jdeme po cestě, na kterou nás navedla cedule "ferrata del Velo". Zvláště když jsme došli na kraj hluboké skalní strže a značky ukazovaly pád kamsi dolů. Kam oko dohlédlo, všude kolem kolmé skalní stěny. Kde je ta zatracená ferrata Portón? Vždyť skála naproti se nedá lézt? Myslím, že v té chvíli byla ve skupině holek malá dušička. Rozhodl jsem se jít jako první dolů a propátrat, jdeme-li správným směrem. Sestup měl jasný název: držkopád.