Dolomity 2004: 2. den - ferráta Kaiserjäger / Col Ombert / Marmolada

Návrat k chatě P.so S. Nicolo 

Sestup po východní straně hory Col Ombert byl zpočátku velice nepříjemný. Za mokra to musí být o hubu! Malou skupinku jsme  skotačíce po kamenech záhy dostihli, předstihli a mizeli jí. Rozhodli jsme se, že se vrátíme obchvatem po jižní straně, protože severní moc klesal. Nemuseli jsme dojít až do sedla Pasché, neboť o kousek dříve se objevil přelez bočního hřbetu Col Ombert. Je pravda, že jsme asi po sto metrech cestu v trávě ztratili, ale to už jsme viděli značený chodník. Vedl přes několik suťovisek. V jednom se cesta ztratila. Možná to bylo sesuvem, který jsem vyvolal? V závěru, v dohledu chaty P.so S.Nicolo stezka nepříjemně vystoupala do nenápadného sedélka pod nástupní hranou vrcholu Col Ombert. A byli jsme zpátky na známé cestě k chatě. Shledání s čekajícíma holkama bylo samozřejmě šťastné, protože jsme to přežili. Po povzbuzení pivním mokem za 4,50 euro jsme dali na slova Jitky D., že méně náročný je návrat po cestě Lino Pederiva, než cestou pře sedlo Negra.

Cesta Lino Pederiva (ferrata)

Šlo už totiž o čas. Cesta L.Pederiva byla velmi příjemná. Žádná ferráta. Pár jištěných míst. V závěru však vedla přes vršky dolu a nahoru. Dolu to klouzalo jako čert, nahoru bralo na chvíli dech. A byla to dlouhá vracečka. Spěchal jsem napřed, abych zjistil, zda-li jsme měli  vůbec čáku dostat se k lanovce v plánovaném čase. Neměli. Na zpáteční cestu od chaty P.so S: Nicolo jsem počítal 1:30. Museli jsme tedy vyjít nejpozději v 15:00, abychom stihli sjet lanovkou v půl páté a v pět být dole na parkovišti. Jenže jsme to nestíhali. Sledujte můj časový sled a když tak mne opravte. Z Ciampace jsme vyšli v 11:00. U chaty jsme byli poprvé ve 13:00, za hodinu na vrcholu Col Ombert a za další hodinu jsme se vrátili podruhé k chatě. Bylo to v podstatě tip ťop. Jenže jsme samozřejmě hned nevyrazili. To pivko nešlo za 4,50 euro prostě minout. Takže jsme vyrazili zhruba o 15, či 20 minut později. Sám bych to nakonec asi stihnul, protože jsem to mastil trychtýřem Ciampac k lanovce co to dalo. Dostal jsem se k ní pět, deset minut před pátou. Jenže jsem byl sám. Možná že se za mnou vlekl znavený svišť, který panáčkoval uprostřed náhorní plošiny Ciampac a pózoval téměř za peníze. Samozřejmě že jsem šel do staré dobré restaurace, dal si kafe a volal autobus. Zbyněk pravil, ať si nedělám hlavu, že dole budou teprve v půl. Bezva. Také jsem odhadnul, že tam budeme v půl.