Dolomity 2004: 3. den - feráta Hans-Seyfert-Weg / Marmolada di Penia

Vrchol Dolomit 

Když jsem dolezl na chatu, či lépe chatičku na vrcholu, bylo 12:00 a nebylo si pomalu kam sednout. Nacpáno jako na Václaváku. Horní ledovec působil trochu tísnivě. Poměrně rychle se zaobloval a dával tušit poměrně značný sklon za obzorem. Všichni, co nastupovali do tohoto ledovce, se vázali do ledovcových družstev a měli nejenom mačky, ale mnozí i cepín. Kde je ten vrtulník, kurňa. Pozorně jsem sledoval každého sestupujícího, zda-li aspoň někdo bude maček, abychom dostali šanci. Z místních ale nikomu nechyběly. Na lano se vázali automaticky, byť třeba jenom ve dvou. Všude při okrajích byl led. A tak jsem čekal a koukal. Dlouho sám. Naši lidé se trousili postupně. Poslední přišli až o hodinu později. To už nám časově vepředu byla trochu zima. I přes sluníčko není v této výši stále vedro. Stačí mráček. Ve skupince pěti lidí jsme se navázali střídavě bez maček a s mačkami. Hanka se cítila na sestup ledovcem dost nejistě. Nedivil jsem se jí. Tak dostala mačky od Franty Š. Uzle jsme na lanu nedělali. Na ledovec se nastupuje hned pod vrcholovou kučou. Po počátečním zhruba 30 metrů namrzlém poli přešla krusta v měkčí hmotu. To už Hanka zase mačky shodila. Nějak ji na nohou nedržely. A pak jsme vyrazili vstříc ledovcovému dobrodružství. 

A teď důležitá vsuvka, kterou jsme avízoval v předchozím vyprávění. Týká se mladíka s rukama v kapsách. Ten mne uklidnil, tedy pokud se nezabil. Na ledovec vstoupil před námi. Bez maček a stále s rukama v kapsách. Neviděl jsem jej, že by je na ledovcích vyndaval. Byla to drobnost, ale uklidňovala. Terén se za horizontem dosti propadl, takže bylo nutno se držet na holích. Mačky to udržely bez problémů. Sestup nakonec proběhl po hraně skály bez problémů. Sníh totiž ještě více změknul. Zhruba po 100 až 150 metrech níže ledovcové pole skončilo a po skále jsme došli ke štěrbině.

Schöne kamaraden z Německa

Natáhly jsme si lehátka a slunečníky. Před námi byli tři velké skupiny německých začátečníků a zhruba 100 metrové převýšení zdolávali hodinu. Trpělivě jsme na ně seshora koukali a stejně trpělivě jim spílali. S námi souhlasili další Češi a Slováci. Bohužel nebylo žádné jiné východisko. Dva Italové se je snažili obejít. V některých místech to šlo, protože terén byl v podstatě II. stupně obtížnosti. Bohužel to nešlo až dolů. Na cestě byl skalní špunt v podobě průrvy a tam se veškerá snaha zasekla. Neboť v ní bylo zaseknuto několik německých soudruhů. Avšak ani naše skupina nebyla zcela bez problémů. Nezkušení nováčci - Líba Fantové s Vaškem - byli dosti vyjukání z toho, že terén není jištěn. Někdo mluvil i o mírně hysterickém stavu. Ostatní jim museli pomáhat, jak se dalo. Jeřáb k dispozici nebyl. Franta Š. opustil naše čelo a vydal se zpátky nahoru oběma chudákům pomoci. Přitom pomocníků bylo nahoře dost.