c.k. Trojmezí 2004: 9. den - Bohinj + Bled

Vrátili jsme se poměrně brzy. Nezdržela nás ani moc druhá přestávka v restauraci v Ribčev Lazu. Chtěli jsme si dát nějaký místní moučník. Já nakonec skončil u obyčejné palačinky s borůvkami. Hanka s Ivem si dali skutečné speciality. Ivo sýrový závitek. Chvíli jsem rozjímal, jak je udělán sýrový závitek, když je nabízen mezi sladkými jídly. Ivo se zase ptal číšnice, co je to za druh sýra. Když se dozvěděl, že kravský, byl spokojen. Přinesli mu zemlbábu. Tím sýrem byl tvaroh. Hanka si dala charlottu a vesele nám tvrdila, že jde o mrkev přelitou sladkým přelivem. Nám to bylo divné, protože charlotta v nás vyvolávala pouze ženské jméno. Přinesli tradiční - jak já tomu říkám - cukrářskou huspeninu přelitou malinovým či jakým oním zálivem. Nějaký tvarohový krém, který je k mání i u nás. Takže Ivova zemlbába byla nakonec největší místní specialitou.

Rozhodli jsme se zajet ještě k vodopádům. Cestou jsme vyhledali v Ukancu restauraci, kam jsem se večer objednali s kytarami. Našel jsem jediný penziónek, kde jsem objednal místo pro 14 lidí, domluvil povolení hry na kytary s tou podmínkou, že v deset musíme kvůli hostům skončit. Pak už jsme cestou necestou "svištěli" k vodopádům. Vedla k nim hnusná kamenitá cesta, jíž vyjet byla řádná řehole. Nějakou dobu jsem měl pocit, že nevede k vodopádům, ale nad ně, jak prudce stoupala. Ivo si byl jist, že jsme na správné cestě. A měl pravdu. Dojeli jsme na parkoviště pod vodopády, kde odpočívali Jirka H. a Ivana K. Ostatní se ještě někde nahoře štrachali.

Sesvištěli jsme na kolech zpátky k busu. Nevěřil jsem, že parkoviště je oproti kempu tak vysoko. Cestou jsem si stačil všimnout, že za kempem Slovinci vybudovali úplně novou lanovku vedoucí na vrcholky okolních hor.

Večeře byla v sedm a já lidi popoháněl, aby šli včas do restaurace. Nebylo moc času na hraní. Víno a zpěv bylo bez chybičky. Já si dal pljeskavici a řeč s majitelkou. Penzion byl jediný domek, který mě určitým způsobem připomínal dřevěnici-hospůdku, kterou jsme navštívili při naší minulé návštěvě Bohinje v roce 1996. Měl jsem dojem, že kout ve kterém jsme seděli, poznávám i z minulých dob, i když vše bylo jinak. Majitelka řekla, že se nepletu a přinesla starou fotografii, jak to kdysi vypadalo. Holt čas se nedá zastavit. Dřevěnice měla něco do sebe, ale když holt hlavní gró hostů je z Německa, že?

Večer neskončil v deset, majitelka nám dovolila ještě chvíli hrát, protože vedle nás si pozpěvovali s námi Němci, i pan domácí si občas zanotoval, když kluci hráli nějaký světový flák. Vypadli jsme kolem půl jedenácté. Bylo velmi příjemně. Až moc. Šel jsem pod širák, ale bál jsem se, že teplo věští změnu počasí. Ve čtyři hodiny ráno jsem zdrhnul do autobusu. Přišel liják. Kolem mne, aniž by mne viděla, proběhla zdrhající Hanka R.