První zastávka při stoupání vesnicí Ždiar se odehrála u hotelu Jánošík, kde j našemu překvapení zdil práh potoka Václav Soukup. Jak se sem dostal, nikdo neví. Ale byl tu. Penzion mu dokonce patřil. Dali jsme si pivo a s Vaškem rozmlouvali. Objednal nám rundu slovenské whisky, která byla podle něj lepší než ta pravá. Byla to vlastně režná. Na konci vesnice téměř u posledního domu se zjevil jezevčík, tedy spíše jezevčice. Byla připravená ke slehnutí, ale to jí asi v ničem nevadilo. Přidala se k nám. Když to vypadalo vážně a my už dávno opustili vesnici, snažili jsme se jí jemně zahnat, pak trochu hruběji. Ale nedala se. Šance byla na křižovatce u lanovek. Už jsme se jí vzdálili 50 metrů, když nás opět zahlédla a doběhla nás. A pak s námi supíc šlapala již celý dne. Občas si máčela těhotné břicho v loužích, pak z nich pila. Občas toho měla plné kecky, ale furt šla.

Hřebenová cesta není celkem ničím zajímavá. Široká cesta tudy nevede, naopak byla úzká, plná louží a mokré trávy, takže nám boty mokvali dál.A pak jsme se dělili. Malá část sešla na červenou a šla delší okruh na sever, další trio se oddělila na zelené a kvůli psovi sešlo co nejrychleji do vesnice. Zbylá pětice pokračovala až na žlutou, kudy sešla k lyžařskému středisku v Bachledově dolině a pak se až příliš dlouho štrachala do Ždiaru po asfaltu.

Bylo horko a pochod roztáhlým Ždiarem byl únavný. A hlavně, široko daleko nikde žádná hospoda. Jižní Ždiar je suchý. Teprve když jsme minuli dvůr, kde začínala svatba, a došli na úroveň vyústění Monkové doliny, objevily se první podniky. Vlezli jsme hned do první na řadě, která byla ještě poměrně daleko před hřbitovem. Měla staré zábradlí a hlásala, že se zde i prodává. Klasicky nabízela pouze 12cti stupňové pivo. Co nám zbývalo. Časem jsme se dali do hovoru s hostinským, ze kterého se vyklubal i majitel. Byl to následník prvních majitelů, kteří tuto hospodu zřídili již na začátku minulého století, někdy kolem roku 1914.