Ponocování a bolavý zadek se podepisoval na radosti z jízdy. A ještě to vedro! Komu by se chtělo šlapat? Mně tedy moc ne. Silnice vedla krásnou zalesněnou krajinou náhorní plošiny Plateau du Vaucluse, leč stále do kopce. A tak jsem dojel lidičky z chaty č. 1, která opět vyjela o něco dříve.

Abych pravdu přiznal, horko bylo hnusné. V hned prvním sedle se stálo, aby si lidé odpočinuli. A hlavně pili. Ještě nás čekalo jedno. To už bylo pomalu vidět vstupní rozštěp soutěsky Nesqué. Všichni se vyvalili pod stromy a čekali s potěšením, jak ty za nimi se ještě škrábou do kopce. Teda hlína to nebyla.

Při prudkém sjezdu k Monieux jsem se spojil s Reifovými a společně míjeli levandulová, kde si pár lidí hrálo na Vincenta van Gogha. Třeba uspějí, pokud si ovšem uříznou ucho. Na parking těsně pod skálou, na které stálo městečko Sault, se muselo ještě chvíli dupat do kopce. Vedro bylo kruté a já do sebe nacpal tři plechovky desítky. 

V Saultu jsme toho moc neobdivovali. Každý spíše přemýšlel, jak si odpočinout. Vypít kávu ve stínu nebyl problém, kdyby na nás nekoukala kočka, která si myslela, že má velikost rysa.

Když jsem se s Reifovými vracel a podruhé projížděl kolem autobusu, už u něj parkovali snad všechny postavy účastníků, kteří se toulali na konci našeho peletonu. Šlo hlavně o Pavla H., kterému se udělalo z vedra špatně.