Takže pak jsme spěchali do Venasque na oběd tak, že jsme se objevili v Malemortu. Otevřený byl pouze bar na křižovatce, kde nebylo jisté, jak dlouho budeme mezi živými. Bylo velmi pozdě, asi kolem čtvrté. Vesničku jsme prokřižovali, ale restauraci nenašli. Bylo to jasné, musí nás zachránit Vénasque. Trefovali jsme bílé silničky, ale netrefili. Při výjezdu do kopce mezi vinicemi jsme zakufrovali. Narazili (slovně) jsme na mladou paní, která nám sdělila, že jde také do Venasque a že nám ukáže cestu. To nám ovšem neřekla, že je jenom pro kozy. Po nějaké době byla rychlejší než my, protože my už byly dole ze sedel. A tak jsme to brali přes políčko, o kterém naše průvodkyně prohlásila, že je její. Pole se změnilo v širokou cestu a my sjížděli uspokojení pod Venasque. Zjevili jsme se jak duchové na uzavřeném pozemku, asi soukromého klášterního sanatoria. Jak odtud? Jednoudše. Zmáčknuli jsme kliku zevnitř a byli venku.

Restaurace ve  Venasque jsme už znali. K naší smůle byla otevřená jediná. Nechvalně známá s terasou a neochotným číšníkem. Tentokráte však obsluha obsluhovala. Bylo kolem půl páté a bylo jasné, že nic k jídlu nebude. Přesto nám udělali jeden druh salátu. Tak jsme si vybrali La Painttieré. Byl skvělý. Byl v něm kus slaného koláče s pečenými rajčaty. Zvláštní ryba, dva kozí sýry a mnohé další. 

Při odjezdu z Venasque se k nám přidal mladý toulavý vlčák, které jsem musel na konci skalního hřebene, na kterém městečko leží, odehnat. Bylo riziko, že se ztratí. Ale že se mu nechtělo!

Při vjezdu do kaňonu vybraného Alešem nás minuli místní silničáři, ale ti mířili jinam, do nám známého údolí směr Pouraque. My tím druhým. Vláďa K. o něm básnil pomalu jako Petrarca. Velmi hezký byl ale jenom zpočátku. Skály záhy zmizeli a stoupalo se zarostlým údolím, kde pozornost vzbuzovala pouze malá rychlost na tachometru. Byl to takový šestikilometrový Řevničák. Ale jelo to, taková 13/14 se dala udržet. I když říkejte to Ivaně a Jitce. Trochu jsem si máknul, i když mne stále bolel zadek. V sedle jsem se vyvaloval, když kolem mne projeli z druhé strany naši známí silničáři. Jeden snad mluvil dokonce lámanou češtinou.