Seděli jsme pod platany. V restauraci to ani nešlo. To totiž nebyla restaurace, ale spíše krám, ne-li skládka, bordel.

Asi to udělala nacpaná břicha, ale po obědě jsme netrefili správný výjezd po silnici D27. Výše položená odbočka měla ale také číslo D27. Kiks to nebyl. Bylo k 15. hodině odpolední, slunce to do nás pralo a hrad les Baux-de-Provence se tyčil nad námi na vysoké skále jako orlí hnízdo. K němu vedly otravné serpentiny.

Hrad jsme si samozřejmě prohlédli. Já 100 % společenství se šemíkem, Reifovi kola na nějaký čas odložili. Městečkem se motala halda turistů. Do samotného zbytku hradu nikdo z nás nešel. Ne kvůli placení, ale kvůli kolům i kvůli nedostatku času. Ještě nám toho zbývalo moc. Vlastně všechno, co před námi někde projížděl zbytek účastníků.

Za hradem cesta dál stoupala mezi skalami. Nakoukli jsme do "katedrály" ve skalách, kde ve vytěžených jeskynních prostorách měly být promítány nějaké obrazy. Ty jsme neviděli, zato jsme spatřili pod stromy odpočívající dvojici Kozákových. Kousek výš byl autobus se spícími řidiči. Pivo se nekonalo. Bylo už téměř půl čtvrté a za hodinu a půl měla začít návštěva sklípku. V místech autobusu. Bylo zřejmé, že část návštěvy sklípku musíme oželet.

Vystoupali jsme k další křižovatce. Doprava? U muže v autě z půjčovny kol jsme se chtěli ujistit, že doprava je to správně. Řekl že ano. Pak dodal, že ne na 100 procent. Ten nám dával sodu. Jeli jsme doprava. Stoupání po asfaltu pokračovalo ještě asi půl kilometru, pak se cesta narovnala, asfalt zmizel a dál pokračovala cesta plná šutrů. Rozhodli jsme se správně. Konečně něco pro biky! Byli jsme na vrcholové hřebeni Chaine Alpilles. Fotili jsme, zatímco unavená Hanka uháněla stále dopředu. Čas nám tikal čtvrtou. Cesta však ubíhala celkem v pohodě, jen v zatáčkách to nechtělo v rychlosti ustřelit s kolem. Občas se do cesty postavily krátké prudší výjezdy, ale většina trati vedla relativně v rovině.

Dojeli jsme na dohled druhé observatoře, která se tyčila nad námi na druhé straně hlubokého údolí. Třikrát sláva, že náš směr se otočil doleva a začal zcela zřejmě finálně klesat. Dosvištěli jsme k jezírku Barrage. Na koupání nebyl čas. Lesáci/požárníci nám nejdříve ukazovali další jízdy po obou stranách jezírka, ale nakonec nám složitě vyložili, že ani na bicích neprojedeme. Volili jsme jistotu a v Saint-Rémy jsme byli cobydup.