Expedice 2009: 1. den - odjezd z Prahy
Možná že se v mé reportáži o Sicílii moc
nedovíte. Kromě toho jsem zvolil osobnější ráz bez větší
snahy po objektivizaci. Koneckonců, vzpomeňte si na můj starý přípis,
kdy jsem vyjádřil zklamání, že pojetí zájezdu nás zavádí
na strašně malý kousek ostrova a že tudíž moc z jeho
historie a památek nepoznáme. I proto jsem si začal hledat vlastní
pojetí Sicílie. Tím se stalo jídlo. Svá ostatní libida jsem
mu podřídil.I z tohoto oceňuji, že se nám podařilo zachovat
model
stravování, který jsem tak úspěšně provozovali v chatce v
Provence. Do mých představ sice zasáhnul fakt, že Vláďa
Svátek odřekl účast a tak se naše vařící quattro už na začátku
rozdrolilo, ale zase mne potěšilo, že zbyvší trio - Maruška Svátková,
Vašík Soukupů a já - jsme byli zásadně pro. Marie se dokonce
rozhodla vzít s sebou udici na chytání ryb a grilovací pomůcky. I když jsme do poslední chvíle nevěděli,
jak vůbec budeme moci společné vaření organizovat, vše se
nakonec jako v pohádce v dobré obrátilo.
Proto jsem nejvíce času při přípravě webových stránek expedice
věnoval sicilskému
jídlu. Ale protože v této chvíli mám napsat i první stránku
o cestování prvého dne, kdy k sicilským lahůdkám bylo ještě daleko, učiním
i pár nudný popisných poznámek.
- když to přeženu, tak odjezdu byl ve znamení smaženého
sýra s hranolkami, který jsem si dal u pumpy v
Nýřanech. Protože nešlo o kulinářskou bombu, popis této
české obsese končím
- odjezd byl stanoven na čtvrtek 7. května 2009. Odjezd z
autobusového nádraží u stanice metra Zličín-Praha. Účastníci
zájezdu se měli dostavit v 17:00, aby nakládání kol bylo
ukončeno v 18:00
- vedoucí
zájezdu Petr si proto dělal pečlivě v seznamu účastníků
puntíky přítomných - zvláště u naší skupiny, která byla nejrozsáhlejší
- aby měl jistotu, že mu nikdo neschází
- do 17:30 byli všichni Voltkaři na místě srazu. Autobus přijel později o hodinu a půl
- u nakládání kol byly povětšinou dámy, takže Petr pány
později zpucoval
- při výjezdu z Prahy nám bylo sděleno, že musíme ještě
ke zmíněné pumpě v Nýřanech, protože tam na nás čekají
řidiči jedoucí do Itálie.
Ten v autobuse byl asi virtuální
- hranici jsme přejeli, aniž by jí kdokoli vnímal.
Jeli jsme přes Rozvadov, Mnichovu a Brenner.
Noční přejezd Německa a Rakouska a posléze i Itálií
probíhal povětšinou v noci a vleže
- jeli jsme speciálním lůžkovým autobusem firmy Liška.
Konstrukce byla pro nás novinkou, o které jsme roky dopředu
slyšeli, ale v praxi neznali. Zjednodušeně:
šlo o dvě řady paland po každé straně autobusu, kdy spí vždy dva
lidé vedle sebe. Protože však není dostatek místa na délku
těla, dochází vždy u čtveřice
lidí ke kritickému okamžiku celého ležení, kdy šíři
palandy sdílí osm nohou
- naštěstí, aspoň pro některé, nebyl autobus plně obsazen a tak někteří měli více
volna kolem sebe
- se zaklíněnými nohami jsme jeli nocí vstříc italskému městečku
Orvieto
|