Chodíc po hlavní třídě Corso Umberto, přemýšlel jsem, kterou sicilskou specialitu si dát jako první. Canole nebo arancini? Do rýžové koule (arancini) se mi ještě nechtělo. Vyhrála plněná trubička (canole). Dostane se hlavně v cukrárnách (arancini zase tam, kde se vaří). Ve velké cukrárně na hlavní třídě vzal prodejce jednu prázdnou trubičku do ruky - peče se na kovových válečcích a vypadá jako rozšklebená "hořická trubička" - naplnil ji sýrem ricotta a konce zasypal rozsekanými arašídy a piniovými oříšky. Sýr natolik přetékal, že mi okamžitě velká hromádka žuchla na stůl. Canole mě moc nenadchly, i když většina Voltkařů si libovala. Pěnový sýr ricotta neměl žádnou chuť. Hodnotím jej jako hodně našlehaný tvaroh bez chuti. Chuť asi mají dodat trubičky, které jsou posypané cukrem. Jejich těsto je křupavé a lámavé, takže i trubička mi žuchla na stolek. Srdnatě jsem jednu trubičku či spíše troubu dojedl a cítil se plný. Canole mám za sebou!

Autobus nás vyvezl od moře až do výše zhruba 1000 metrů, na kraj městečka Maletto, po silnici, která na severu obtáčí rozsáhlé úpatí Etny. Kraj je zpočátku od moře nesmírně životodárný, na stromech byly již pomeranče, citróny i třešně. S přibývající výškou však ovocné stromy mizely, nahradily je vinice a ty posléze divoce rostoucí flóra, která je asi pro skot nestravitelná. Kdo by žral kaktury! Krávu či ovci jsem nezahlédl. Akorát kozy. Ty kaktusy údajně spasou. Ale kam mizí bodliny? 

V Malettu jsme se poztráceli, což těžce nesla Jitka P. V dalším městečku Randazzo jsme se srazili. Jitka to ještě stále těžce nesla. Servírka prodávající zmrzlinu u kostela San Martino byla určitě po flámu. Nebyla příjemná. Zato Randazzo se spoustou památek bylo milé městečko. Včetně pohřebních hostů, které jsem raději nefotil.