K ferratě Dino Buzzati na hoře Cimerlo s výškou 2503 se nás vydalo celkem patnáct.

Ukončení cesty bylo naplánováno na stejném místě s tím, že autobus na nás bude čekat do 17:30, pak bude pokračovat dál a vyzvedne Jirkovu skupinu, sestupující z hory Monte Agner.

Na naší trase lanovka nebyla, a proto jsme  převýšení přes 1000 metrů museli zdolat pěšky. Od autobusu jsme se vydali po mírně stoupající klikatící se silničce a po nějaké době jsme odbočili na prudce se zvedající lesní turistickou cestu. Místy jsme stoupali pěšinou přes kořeny, místy jsme se prodírali kosodřevinou. Slunce začalo pálit, a ač jsme byli ve stínu lesa, pot se z nás jen řinul. K patě skály jsme dorazili právě ve chvíli když se z údolí ozýval zvon oznamující poledne. To už nás bylo včetně Michala Svátka a průvodce Zbyňka Stružky jen třináct. Dva z nás to v půli stoupání vzdali - však je také ferrata v průvodci  popsána jako velmi obtížná z důvodu velkého převýšení.

Ferrata začíná v poměrně velké nadmořské výšce, a tak jsme po krátkém obědě pokračovali kličkováním mezi skalami, různými žlaby a sedýlky stále výš a výš. Po 13. hodině jsme konečně nastoupili do ferraty. Lezecky nebyla příliš obtížná a oproti stoupání k jejímu počátku byla i méně fyzicky náročná. Jediný menší problém se objevil při prolézání úzkého komínu. Méně štíhlí prolézali celý komín bez batohu, štíhlí batoh sundali až v nejužším místě při nástupu na žebřík, který začínal zhruba metr a půl nad zemí. Za komínem následovalo již jen krátké stoupání na vrchol, kde jsme se všichni vyfotili (včetně MUFa a pana Prasátka). K sestupu jsme se rozhodli právě v okamžiku, kdy začalo sestupovat také několik italských mládežníků, a tak jsme se na cestě navzájem promíchávali a zdržovali. Střídavě jsme klesali a stoupali až k odbočce na plánovanou sestupovou cestu, která vedla přes ferratu Del Cacciatore do údolí Pradidali zpět k autobusu.