Dolomity 2010 (16.): 3. den - ferraty Nico
Gusella (popř. Portón) a Vecchia
- závěr tohoto kamenného údolí je přehražen zhruba 50 až
100 metrovým srázem. Ten jde zdolat právě pomocí feráty
Vecchia
. Jde z větší části
o
sestavu kramlí a lanových úseků. Nejtěžší je asi
poslední kramlový úsek. Ani ne tím, že vede v úzké
skalní skulině, takže může být problém protáhnout
batoh. Spíše je těžší tím, že po posledním lanovém úseku
je trochu problém se přesunout k první horní kramli závěrečného
sestupu. Nutná zvýšená opatrnost
- hned pod ferátou již traverzuje nádherný
horský chodník - cesta číslo 721. Ta teprve v úplném závěru
začne prudce klesat, aby se přiblížila vesničce San
Martino di Castrozza. Serpentinuje kamenným suťoviskem
a nakonec doběhne na širokou šotolinovou cestu. Zde je potřeba
se rozhodnout, do které části San Martina chce chodec dojít.
Jestli do spodní, musí pokračovat dál dolů po cestě číslo
22. Jestli k lanovce, tak po vrstevnici po cestě číslo
721/722 a teprve v závěru si pohlídat, aby na rozdvojce šotolinových
cest šel to levou, mírně se svažující (první levou už
minul, mířila k soukromému pozemku a byla označena cedulí slepá
cesta)
- v 17:00 jsem byl u lanovky. Cestou jsem, dohnal dalšího
kulhajícího, Radka Dolečka a oba nás předehnal Jarda Sedláček.
Nemaje nic na práci, dolů běžel. Šťastný to muž.
- do příjezdu autobusu zbývaly
dvě hodiny. V hospodě přímo u lanovky už seděli kamarádi
Michala Svátka a tak jsme se k nim přicukli. A po nás další
a další
- servírka byla trochu nesvá ze samých velkých piv. Ale
zvládala to
- po sedmé nás v rychlosti nabral autobus a vyvezl do sedla Rolle.
Tady na nás čekala další skupinka. Začalo převlékání,
poslední fotografie, když z mraků vykoukly nejvyšší
vrcholky Paly, a hurá domů
- zábava v autobuse postupně chcípala, protože ji nebylo čím
podporovat. Naštěstí jsme zhruba po
hodině jízdy z hor zastavili u pumpy. S Martinem Cahákem podobně
jako ostatní jsme koupili čtyřlahvový vinný dárek. Na rozdíl od
ostatních podárečků, kteří s láhvemi směřovali ke svým
maminám, my jsme se jali otevírat jednu láhev za druhou. A
pracovali jsme na nich vespolek, dokud je nenaplnil vzduch. Zvláště nám
chutnalo bílé s názvem
Primmittivo
- i přes toto intermezzo jsme záhy upadli do mrtvolného
limbu a snažili se přežít co nejvíce času a nebýt zcela
grogy. Nevím, komu se to povedlo, já grogy byl
- v Praze jsme nebyli úplně ideálně brzo a včas, abychom
se vyhnuli kolonám. Však také Pavel Schmidt běsnil, že
nestihne ranní poradu. A jak jsme mu to přáli!
- za rok při mučení zase nashle!
|