Šlapárna 2010: Homole - Kocába
Trasa: Nová
Rabyně (penzion Janata) - modrá - Nová Třebenice
(restaurace V proudech)
2,5 km - Třebenice (U Taterů) 0,75/3,25 km - rozc.
Kolná 1,25/4,5 km - červená - Homole - nádrž 1,5/6
km - cestou necestou/zelená - rozcestí pod Leštinou
1/7 km - zelená - Štěchovice 2/9 km -
žlutá - údolí Kocáby - Pod Masečínem 4/13 km - modrá -
Údolí Kocány 1/14 km - modrá - Bojanovice (Makarská)
2/16 km
- modrá - Bojanovice chaty 1/17 km - cestou/necestou -
Hvozdnice chaty 1,5/18,5 km - scestí se žlutou u
Hvozdnice 1,5/20 km - žlutá - Bojov st. 1 (ukazatel říkal
2,5 km)/21 km |
- snídaně ve formě bohatého švédského stolu byla výtečná.
Kdo chtěl, ještě si mohl dát česnečku nebo vývar s
knedlíčky
- naše řady opustila při odchodu Olina Znamenáčková,
která kvůli bolavým kolenům jela domů autem s Karlem
- v polovině trati nás plánovala navíc opustit Ivana Kozáková
- ním cílem byl vrch Homole a přečerpávací nádrž Štěchovické
přehrady nad Štěchovickou přehradou a nedaleko obce Slapy
- leč náš výstup zabrzdila zastávka v pověstné
restauraci U Taterů na vrcholu obce Třebenice
- nádrž jsme dosáhli hravě. A pak začala bojovka. Šlo
se cestou necestou, protože jenom mastňáci chodí po
trase. Petr B. to nezvládl a raději zamířil pro jistotu
na nedalekou červenou. Všichni ostatní včetně Ivany K.
to šoupali příkrými svahy. Jenom malomyslní mysleli, že
jsme mimo. Mnozí pravili, že se už nikdy nesvěří péči
Jirky M. V jednu chvíli to sice vypadalo nejistě, ale
zelená značka byla nalezena tam, kde měla být
- na kraj Štěchovic jsme se dostali se zhruba
dvoukilometrovým náskokem před Petrem B.
- Ivana K. se hrdinně rozhodla, že neodjede domů a bude
pokračovat
- všichni už snili o pečení buřtů, jenže údolí Kocáby
je velmi dlouho zapleveleno chatami. Teprve za rozcestím
Pod Masečínem bylo jasné, že opouštíme civilizaci.
Mnozí si museli odpočinout, protože je bolely nohy,
kolena, kyčle. Jirka M. a Pavel H. vyrazili dopředu, aby
založili oheň, nařezali klacky a přivítali milovníky
buřtů. Jak se stalo, tak se udělalo
- když se páni "hasiči" rozhodli likvidovat uhlíky,
tak se mnohé ženy neměly k odchodu
- pochod údolím Bojanovického potoka bylo mazlavé
- v Bojanovicích jsme hned zamířili do hospody. Část už
chtěla odjet z této vesnice, když zjistila, že už dál
nemusí pochodovat a že mají autobus až na Smíchov pod
nosem
- většina ale nakonec podlehla vábení hospody v Bojově
a tak na autobus čekala pouze Jitka Permanová
- pochod směr Bojov vypadal sice s mnoha problémy, takže
se opět ozvaly kritické hlasy na adresu Jirky M. Zvláště
se hroutil Petr B., který si už připravoval 500 Kč na
taxík do Líbeznice
- malomyslní nevěřili, že nádraží v Bojově stihnou.
Pravda, pochod měl svá úskalí, ale když se každý zpětně
ohlédne, tak Jirka M. vedl skupinu v podstatě bez
chyby. Akorát že změna cíle, tzn. Bojov místo zastávky
Bojanovice, byl o kus dál, než se původně zdálo. Když
ukazatel říkal 2,5 kilometrů k nádražíčku a zbývalo
20 minut, nikdo nevěřil, že se to stihne. Stihlo a ještě
byl čas dát si panáka nebo pivo. Pravda, usoužené nohy
v rychlém závěru plakaly
- vlak přijel načas, v 18:12, nastoupila však do něj
jenom část. V hospodě na nádraží v Bojově totiž hrály
kytary a Jirka Hora na poslední chvíli zavelel: jedeme dalším
vlakem a jdeme dovnitř. Mnozí mu podlehli. Takže nakonec
na hospodu v Bojově došlo
- jenom Jirka M. musel odjet příliš brzo, protože si pro
něj přijeli z domova
|