Albánie - historie

Ilyrové a Římané. Dnešní Albánci jsou pravděpodobně potomky kmene Ilyrů, kteří žili na zdejším hornatém území už v době bronzové. Jejich soužití s vyspělými Řeky jim přineslo hospodářský i kulturní rozvoj. Zejména na pobřeží, kde Řekové založili několik kolonií, např. Butrint, Dyrrachium nebo Apollonii. Z ilyrštiny pochází dnešní pojmenování pro Albánii (alba = sídliště, osada). Ve 2. století se území Ilyrů dostalo pod nadvládu Římanů a stalo se součástí provincie Macedonia.

Střídání vládců ve středověku. Po rozpadu Římské říše se oblast stala s přestávkami součástí Byzantské říše. Časem převážil vliv republika Benátky. Ve 12. století byl nakrátko ustanoven první nezávislý státní útvar Albánců, tzv. Arberešské království s hlavním městem v Krujë. V roce 1355 se Albánie rozpadla na malá knížectví, která spolu často bojovala. Sever ovládli Benátčané. V těchto stoletích přijala většina Albánců pravoslaví.

Příchod Turků a národní hrdina Skanderberg. Ve 14. století vtrhli na Balkán osmanští Turci. V tomto období vstoupil do dějin nejslavnější Albánec a národní hrdina, Gjergj (Jiří) Kastrioti Skanderbeg, který vyrůstal na tureckém dvoře, kde získal válečné zkušenosti. Skanderbeg zběhl od tureckého vojska, sezval všechny znepřátelené vůdce albánských klanů a sjednotil v boji proti Osmanům. Více než 20 let Skanderbeg osmanským Turkům úspěšně vzdoroval. Po jeho smrti už Albánci, ani Benátčané nedokázali zastavit turecký příval. 450 let vlády osmanských Turků zanechalo v zemi nesmazatelné stopy. Osmani nechali většinou vládnout i nadále místní klanové vůdce, vybírali ale daně a pravidelně odváděli syny křesťanských rodin do Konstantinopole, kde se z nich stávali úředníci nebo vojáci (příslušníci sboru janičárů) vychovaní v muslimské víře. Na konci turecké vlády vyznávalo 70% obyvatelstva islám.

Vyhlášení nezávislosti. Osmanská říše postupem času slábla a v 19. století získávaly balkánské státy jeden po druhém nezávislost. V roce 1912 vypukla 1. balkánská válka, v níž si chtěly Srbsko, Černá Hora, Bulharsko a Řecko s podporou Ruska rozdělit zbylá evropská území Turků, jakými byla Albánie a Makedonie. 28. listopadu 1912 se ve Vlorë sešlo národní shromáždění, které vyhlásilo nezávislost albánské země. Velmoci po skončení války vznik nového státu formálně uznaly.

I. a II. světová válka. V době I. světové války se země rozdělila na malé státečky, do nichž zasahovaly nebo je obsazovaly válčící strany a okolní státy. Po válce byla v Paříži uznána nezávislost Albánie. V meziválečných letech rychle rostl vliv Itálie. V dubnu 1939 Mussolini Albánii okupoval. Když Italové kapitulovali, vznikla loutková vláda kontrolovaná německými nacisty. Proti Italům a hlavně Němcům se postavili odbojáři.

Komunistická diktatura Envera Hodži. Po osvobození se vlády zmocnili komunisté pod vedením Envera Hodži. Lidová republika se stala součástí východního socialistického bloku. Když došlo k roztržce mezi Sovětským svazem a  Čínou, postavil se Hodža na čínskou stranu. Po smrti Mao Ce Tunga ztratili Číňané o Albánii zájem, a tak se v roce 1978 ocitla země v totální izolaci. Propaganda denně varovala před válečným ohrožením a byly postaveny desetitisíce bunkrů, které dnes hyzdí krajinu. Hodža vládl jako diktátor až do své smrti v roce 1985.

Cesta k demokracii a vstup do NATO. Po revolučním hnutí ve východní Evropě zůstávala Albánie posledním ortodoxně marxistickým a stalinistickým režimem, a to až do revolučního roku 1991. Po demonstracích a stávkách se v roce 1992 dostala k moci Demokratická strana studentského vůdce Sali Berishy. Berishova vláda musela odstoupit po vlně protestů v roce 1997. Příčinou byl krach mnoha fondů, které fungovaly na principu pyramidových her a kterým svěřila většina lidí své často celoživotní úspory. Nastalo úplné zhroucení státní moci, zavládla anarchie a drancování všeho, co mělo spojitost se státem. Situace se uklidnila až s pomocí západu, po příchodu mezinárodního vojenského sboru a po nástupu socialistické vlády Fatose Nana. V roce 2008 se Albánie stala členem Severoatlantické aliance.

Jiří Michal 2017