Historie

První písemné zprávy o Lomnici pocházejí z roku 1220, kdy je Lomnice v držení Vítka z Klokot předka třeboňsko-landštejnské větve Vítkovců. V roce 1265 je uváděn jako majitel Oldřich z Lomnice. Po něm se v držení střídají další Vítkovci. V letech 1341–1359 zde sídlil Vítek z Landštejna, jehož syn Vilém dosáhl v zemi významným proboštem a královským kancléřem. Zřídil na lomnickém hradě kapli Božího Těla a sv. Petra a Pavla (1359). Od roku 1381 byla vlastnictvím krále Václava IV., který ji roku 1382 povýšil na město; to se rozkládalo pod stejnojmenným hradem. Novým majitelem hradu a města se stal Oldřich II. z Rožmberka, který nechal hrad na konci husitských válek zbořit. Rožmberkové v okolí města nechali vybudovat řadu rybníků, např. Velký Tisý, Malý Tisý, Dvořiště a Rožmberk. Jejich stavitelem byl nejdříve počátkem 16. století Štěpánek Netolický který stál i u vzniku Zlaté stoky, později Jakub Krčín z Jelčan. Lomnice zůstala ve vlastnictví Rožmberků do roku 1611.

Ve 30leté válce bylo město těžce poničeno; 9. listopadu 1618 se poblíž odehrála bitva u Lomnice. Roku 1660 se stala majetkem Schwarzenbergů, kteří ji zakoupili s třeboňským panstvím. Přídomek „nad Lužnicí“ obdržela Lomnice v období josefínských reforem roku 1789, a to i přes to že je od Lužnice vzdálena přes dva kilometry. V období První republiky byla sídlem jednoho ze tří soudních okresů třeboňského politického okresu.