Bohumín (Severní Morava a Slezsko)

První písemná zmínka pochází z formulářové sbírky královny Kunhuty. Originál pravděpodobně nikdy nebyl, protože se nejspíš jednalo o stylistické cvičení. Zeměpisné poměry v textu jsou popsány velmi reálně, a proto můžeme ztotožnit Bohumín s tehdejším Bogunem. Datace chybí. Většinou se uvádí rok 1256 a 1262. Jisté však je, že trvale osídlená osada zde byla již mnohem dříve. Na základě jména můžeme soudit, že šlo o slovanské sídlo.

Roku 1292 se připomíná farní kostel Panny Marie, který byl pod patronátem kláštera orlovského. Tehdy Bohumín náležel k Ratibořskému knížectví. Tato listina je zároveň nejstarším dokladem německého názvu pro Bohumín - Oderberg, z toho lze usuzovat, že Bohumín byl obydlován německými osadníky. V roce 1620 byl na místě dřevěného kostela vystavěn zděný kostel v gotickém slohu. Po požáru v roce 1850 byl přestavěn do dnešní podoby.

První známý šlechtický rod, který vlastnil Bohumínsko, byl prastarý rod Baruthů. Za nepříliš dlouhou dobu přechází Bohumínsko do držby rodu Rašiců. Podle listiny z roku 1373 byl Bohumín již poddanským městečkem pod pravomocí panské vrchnosti. Zmínka je zde i o hradě. Bohumínské panství se stalo roku 1407 předmětem sporu mezi ratibořským knížetem Janem a těšínskými knížaty. Obě dvě strany si nárokovaly vlastnictví Bohumínska. Smlouva z roku 1407 rozhodla ve prospěch Jana Ratibořského. Počátkem 15. století přešlo panství z rukou zemských vévodů do vlastnictví různých šlechtických rodů. V letech 1409 až 1423 drželi panství páni z Tvorkova. Poté byl majetek prodán Janu Bělíkovi z Kornic a jeho potomkům. Kornicové vlastnili panství delší dobu a jejich majetek se nacházel i ve knížectví opolském. Během této doby se majetek rodu Korniců rozšířil o Zabelkow, Odru, Lhotu a Pudlov. Roku 1451 se stává majitelem Bohumínska (Bohunyna) Jan Tovačovský z Cimburka, který je prodává roku 1473 Janovi z Vrbna. V roce 1482 přechází panství do rukou Jana Buřeje z Klvova, který však záhy umírá roku 1485.

Další spory o panství na konci 15. a začátkem 16. století se řešily opět ve prospěch ratibořských knížat. Poslední, z nich byl Valentin Hrbatý, po jeho smrti roku 1521 Bohumínsko připadlo Janu Opolskému. Ten je o dva roky později prodal Jiřímu Braniborsko-Ansbašskému, braniborskému markraběti z rodu Hohenzollernů. Roku 1528 přijal markrabí lutherskou víru a stal se nadšencem pro reformační hnutí (později dostal přídomek Pobožný). Svou nesmlouvavou politikou vůči starousedlé šlechtě se stal jednou z neoblíbených postav ve Slezsku. Bohumín se de facto stal klíčem k nástupu braniborské vlády v Horním Slezsku. Situace se změnila po nástupu Habsburků, kteří roku 1533 zrušili dědičnou smlouvu na Bohumínsko. Jiří se tak stal pouze zástavním pánem. Po jeho smrti se vlády nad državami Hohenzollernů ujal poručník jeho nezletilého syna Jiřího Fridricha Albrecht. Za jeho regentství se výrazně zvětšil majetek rodu a silně vzrostla germanizace. Roku 1557 se ujal svých statků Jiří Fridrich, který je znám především jako mecenáš renesančního umění, horlivý protestant a stoupenec germanizačního procesu.