Kadaň (Severozápadní Čechy)

Za stavovského povstání 2. listopadu 1618 byl klášter znesvěcen, vyloupen a brzy na to, 1. září 1619 protestanty částečně vydrancován. Kvardián byl brzy potom zajat a odveden do Prahy. Brzy poté museli mniši klášter opět opustit. Teprve v rámci násilné rekatolizace země 31. května 1623 vydal český královský místodržitel Karel I. z Lichtenštejna císařskému rychtáři v Kadani příkaz, aby město klášter podporovalo. Mniši se zpět vrátili asi roku 1627, kdy jim byly do kostela přestěhovány varhany z chrámu sv. Anny. V roce 1640 zde žili tři kněží, jeden klerik a tři laičtí bratři. Klášter i kostel byly však silně poškozeny třicetiletou válkou, v jeho okolí se bojovalo až do roku 1648. Teprve po roce 1662 nastala opět postupně celková regenerace kláštera, který byl opraven a rozšířen o nové křídlo. V roce 1678 zde již žilo 23 řeholníků, obnova probíhala podle ideového plánu agilního ministra řádové provincie Bernarda Sanniga, který rozhodl skoncovat s lobkovickou minulostí: dal strhnout jejich rezidenci, opravit celý klášter (mj. malby v sakristii, cely mnichů a refektář) a kostel, který byl vymalován na klenbě postavami slavných františkánských světců (mimo jiné zakladatelů Jana Kapistrána, Bernardina ze Sieny a čtrnácti pražských mučedníků) a legendou o založení kláštera a Bezbožné ženě. Tehdy byl klášter spojen s městem alejí lemovanou raně barokními výklenkovými kaplemi s pískovcovými reliéfy pašijí, které dali zřídit urození dobrodinci se svými erby (na první kapli po pravé straně při cestě z města najdeme dvouhlavého císařského orla na paměť návštěvy císaře Leopolda I.).

Na počátku 18. století vznikl spor kláštera s městem o právo pohřbívat, který byl roku 1713 ukončen smírem. V roce 1720 je zmínka, že pokračuje stavba Lorety. Stavba kostela byla ukončena roku 1739. V roce 1742 došlo přímo v objektu kláštera ke krvavému střetnutí císařských vojáků s francouzskou skupinou, která se v klášteře opevnila a teprve po zteči císařských ustoupila. Klášter byl tehdy znovu poškozen. V roce 1746 žilo v klášteře 25 řádových bratří ve 25 celách. Roku 1752 byla zničena budova konventu ohněm a poškozen byl i kostel. Konečnou podobu dostal klášter v sedmdesátých letech 18. století, kdy byla poutní cesta doplněna o portiunkulovou kapli. Již roku 1771 zřídili františkáni v klášteře lékárnu a v ošetřovně bylo i základní chirurgické vybavení. Právě tato činnost – péče o nemocné chudé ze širokého okolí – nakonec zachránila klášter před zrušením. Pouze byl omezen počet členů konventu, který roku 1785 činil 12 bratří. Klášter se stal po určitou dobu i noviciátem a zvláště v 19. a 20. století se zasloužil i o českou menšinu ve městě a okolí. Konec života klášterní komunity učinila Akce K v roce 1950 (nezákonná násilná likvidace klášterů a mužských katolických řeholních řádů). Objekt přepadly jednotky Státní bezpečnosti a bratři byli z kláštera odvlečeni. V roce 1953 byl uzavřen i klášterní kostel a budovy kláštera začaly sloužit nejprve archivu a v 70. letech chomutovskému muzeu.