Páleč

Zlom v názorech nastal u Štěpána po roce 1408, když byl spolu se Stanislavem ze Znojma vyslán na koncil v Pise, kde byli jako kacíři zatčeni a teprve po roce věznění na zásah Václava IV. propuštěni ze žaláře. Přesto až do odpustkových bouří v roce 1412 byl ještě Husovým přívržencem. I když se zpočátku teologická fakulta postavila proti prodávání odpustků v Praze, brzy svůj postoj změnila a Páleč, který byl tehdy jejím děkanem, zakázal bakalářům teologie odpustkové buly kritizovat. V nastalých nepokojích vypověděl Václav IV. Pálče a tři další mistry z království. Po zahájení koncilu v Kostnici se Páleč odebral na jeho jednání a později hojně zásoboval komisi, která vyšetřovala Husa, nenávistnými obviněními jeho osoby a tak měl největší podíl na Husově odsouzení a potupném upálení dne 6. července 1415 v Kostnici.  Po skončení jednání mu bylo jasné, že se nemůže vrátit do Čech. Byl vypovězený králem Václavem IV. a přes Uhry se odebral do Krakova, kde vystupoval horlivě proti husitství a hájil církevní hierarchii proti husity vyzdvihované autoritě Písma. Poslední zprávy o něm pocházejí z roku 1422.

Zajímavé jsou pověsti v lidu vzniklé a udržované o konci Štěpánově. Jedna z nich vypráví, že bratři Pálčovi (dohromady i s Pálčem jich mělo být pět) prý za husitských válek přijali jiné jméno. Když prý r. 1425 sirotci dobyli Slaný, upálili prý zajaté nepřátele na hromadné hranici. Jeden ze sirotčích bojovníků prý byl bratrem Pálčovým a mezi zajatými na hranici poznal své tři bratry. Při zapálení ohně skočil do plamenů ke svým bratrům a s nimi společně uhořel. Jiná pověst se přímo dotýká neblahého konce Štěpánova a zániku pálečské tvrze. Lidé si vypravovali, že matka Pálčova těžce nesla zradu svého syna na Husovi a českém národě. Odešla prý z tvrze a zmizela neznámo kam. Podle pověsti pak tvrz pustla a přespávali v ní jen nejchudší žebráci a chuďasové. Jednoho večera přišel sešlý, starý člověk, jdoucí jako tulák světem a vyptával se na osudy vladycké rodiny, která tu do husitských válek bydlela. Pověděli mu o tom, o čem jsme se již zmínili. Rozplakal se prý nad osudem rodičů a bratří a prosil ostatní na tvrzi bydlící, aby ho nechali v poloprázdné tvrzi vyspat. Stalo se, jak si přál. Ale v noci vyšel znenadání oheň a tvrz chytila v plamenech. Ostatní obyvatelé tvrze vyběhli a cizince, kterému poskytli nocleh, domnívajíce se, že on je žhářem, hodili ho do plamenů, takže bídně zahynul. V tomto zestárlém, zbídačelém starci pověst zpodobuje bídného zrádce Štěpána z Pálče a přidává k němu spravedlivý trest. Do třetice si lidé vypravovali o pálečském tvrzišti, že o velikonocích při čtení pašijí, kdy zelené plaménky označovaly zlato a poklady ve zříceninách hradů a tvrzí, na tvrzišti hoří jen rudé plaménky pocházející z prolité krve a bídné zrady.