Šumperk (Střední Morava a Jeseníky)

V roce 1507 Šumperk získali do svého vlastnictví Žerotínové (dnes Zierotínové), kteří z něj učinili své reprezentativní rodové sídlo. Za panování Petra ze Zierotína byl původní hrad přebudován v renesanční zámek, po požáru v roce 1513 byl mj. opraven klášter i s kostelem a vztyčeny hradby po celém obvodu města. Hospodářská síla dále nabývala na svých rozměrech, což vyústilo ve spor mezi měšťany a chamtivými Petrem ml. a Janem ze Zierotína. Ze sporu nakonec vyšli vítězně měšťané, navíc se stal Šumperk královským komorním městem a Zierotínové se natrvalo přestěhovali do Velkých Losin.

Následující krátké období svobody a prosperity bylo ukončeno bitvou na Bílé hoře v listopadu 1620. Šumperk tak za aktivní podporu českých stavů upadl roku 1622 do lichtenštejnského poddanství se všemi důsledky rekatolizace. Ve svém průběhu se ale třicetiletá válka města výrazněji nedotkla, kromě roku 1643 a invaze švédských vojsk, která město prakticky vyplenila, z čehož se ale Šumperští brzo vzpamatovali, i když jejich snažení zpřetrhal velký požár v roce 1669. Hrůzy 17. století poté dovršily nechvalně proslulé čarodějnické procesy z let 1679 až 1694, kterým padlo za oběť na 25 obyvatel města v čele s děkanem Kryštofem Lautnerem, Jindřichem Peškem (který se stal jedinou nepokořenou obětí) a rodinou Kašpara Sattlera.

Z těchto katastrof se město postupně vzpamatovávalo v průběhu první poloviny 18. století, čemuž dopomohl i zájem vrchnosti o zemědělské podnikání ve větším měřítku, od čehož byl jen malý krůček k návratu k tradici textilního podnikání. Manufakturní způsob produkce šířící se Evropou zasáhl v 80. letech 18. století i Šumperk, díky tomu se tak zde vyráběl damašek, mezulán, plyš, samet, trip (lesklá látka na sváteční oblečení vyráběná pouze v Šumperku) a manšestr.

S nezadržitelným příchodem průmyslové revoluce přišli a v Šumperku se trvale usadili bohatí a významní vídeňští obchodníci a podnikatelé, kteří na předměstí zakládali početné textilní továrny (na přelomu 19. a 20. století bylo ve městě na 20 velkých a středně velkých textilních továren) a v samotném městě si od významných architektů (např. Theofil von Hansen nebo Josef a Anton Drexler) nechávali stavět honosné paláce po architektonickém vzoru hlavního města monarchie – Vídně. To s sebou přineslo i lichotivé označení „Malá Vídeň“ a dynamickou expanzi do předměstí.