Jaroměřice nad Rokytnou (Vysočina)

V roce 1871 byly Jaroměřice napojeny na železnici a v roce 1897 byl po vleklém soudním dědickém sporu jaroměřický velkostatek Nejvyšším soudem Rakouska Rudolfu Kristiánu z Vrbna a Bruntálu, jeho majetek pak v roce 1927 zdědila jeho manželka Elvíra (původně bavorská princezna). 

Roku 1933 byla postavena nová budova radnice. V roce 1943 byl jaroměřický velkostatek koupen říšskými drahami pro tzv. Reichsbahnschule (říšskou drážní školu), po II. světové válce byl statek zkonfiskován. 

28. února 1948 faktické řízení správy města přebral tzv. akční výbor, během města byl obměněn národní výbor i jeho rada a v září 1950 bylo ustaveno jednotné zemědělské družstvo, to pak byla v roce 1962 sloučeno se státním statkem. V roce 1968, 26. srpna projely intervenční bulharská vojska městem směrem na Moravské Budějovice a v roce 1980 došlo k otevření hotelu Opera, v osmdesátých letech se Jaroměřice staly střediskovým městem a byly k nim tak připojeny okolní obce. V roce 1990 bylo obnoveno obecní zřízení.

Zámek

Jde o barokní národní kulturní památka. Společně s chrámem sv. Markéty tvořící dominantu a symbol města Jaroměřic nad Rokytnou. Je ve vlastnictví státu a je přístupný veřejnosti.

Někteří badatelé soudí, že na místě dnešního zámku stávala středověká tvrz. Po roce 1498 započala její renesanční přestavba. K přestavbě tvrze na zámek přikročil Ludvík Meziříčský (vládl v letech 1554–1576) hned zkraje své vlády. Tvrz se stala zámkem se třemi jednopatrovými křídly. 

Dnešní zámek získal svou podobu až přestavbou, za kterou stál a již platil poslední z Questenberků – Jan Adam. Z ideální podoby se podařilo realizovat jen část. I tak je ale zámek pro svou rozlehlost i výzdobu (sál předků, sala terrena, lázně, taneční sál ad.) cennou kulturní památkou.