Královské Poříčí (Západní Čechy)

Památky

  • kostel svaté Kunhuty ze 13. století, přestavěna v jednoduchém barokním stylu na rozhraní 17. a 18. století
  • Seebohmova vila - secesní zámeček (1909-1910), sídlo obecního úřadu
  • statek Bernard, původně hospodářský komplex z roku 1922, centrum tradičních řemesel
  • chráněná vesnická památková zóna, zlomek z původních hospodářských objektů (domy čp. 7, 11 a 32)
  • unikátní soubor budov svébytné hornické architektury, jedná se především o hornické kolonie
  • uhelný důl Marie Majerová, parní těžní stroj (v současné době se nachází v muzeu hornictví v Krásně)

Historie

První písemná zmínka o obci pochází z roku 1240 v listině, kterou český Václav I. (1230–1253) uděluje řádu křížovníků s červenou hvězdou, založeném v Praze jeho sestrou Anežkou, patronátní právo ke kostelu v Sedlci a filiálním kostelům v Lokti a Královském Poříčí. I když se tato listina ztratila, vycházel z ní křížovnický kněz August Leopold Stöhr při psaní své knihy o karlovarských pamětihodnostech, vydané v roce 1810. Rovněž při rekonstrukci kostela svaté Kunhuty probíhající na počátku devadesátých let 20. století byly objeveny románské prvky jednoznačně potvrzující stáří kostela Svaté Kunhuty, odpovídající počátkům 13. století.

Ves vlastnili nejdříve Nothaftové. Ti ji prodali rytíři Mikuláši Wiklerovi, příslušníkovi nižší šlechty. Sokolovské panství rodu Winklerů skončilo v roce 1366 ve správě královských komorních statků. V královské držbě zůstalo do roku 1435, kdy je císař Zikmund daroval za zásluhy bratrům Kašparovi a Matyášovi Šlikům. 

Šlikům náleželo Královské Poříčí v letech 1435-1621. Po pobělohorských konfiskacích koupili roku 1622 Královské Poříčí v rámci sokolovského panství Nosticové. V době závěrečné fáze 30leté války vznikl roku 1641 urbář sokolovského panství, který vypovídá o Královském Poříčí. Urbář eviduje ve vsi 25 poddanských domácností. V urbáři z roku 1795 jsou uvedeny v Královském Poříčí usedlosti devatenácti sedláků, pěti chalupníků a pěti domkářů. Dále byla v obci obecní kovárna, obecní pastouška a škola. Až do poloviny 17. století se obyvatelé vsi živili především zemědělstvím a pastevectvím, ale poté byl život pod vlivem okolní těžby železné rudy a od poloviny 18. století těžby uhlí, která nakonec převládla.